Hráč z obrazovky

11 - Večerní Paříž

„Můžeme vyrazit?"

Přikývnu a nechám se Rutičem vést ulicemi Paříže. Je příjemné teplo, a tak jsem se rozhodla si obléct legíny a jedno ze svých hezčích triček, které jsem si před odjezdem zabalila. Procházíme ulicemi a uličkami plnými malých obchůdků a stánků, které lákají turisty na předražené suvenýry. Po pár minutách zapadneme do jedné z menších kaváren na rohu ulice.

„Můžu tě pozvat?" zeptá se v momentě, co dosedneme do pohodlných ušáků.

Než se stačím nadechnout, podá mi nápojový lístek na znamení, že se o své nabídce nehodlá hádat. Nic proti tomu nemám, a tak si oba objednáme, byť se u toho musíme domlouvat pomalu rukama.

„Nechápu, že tu neumí anglicky," zavrtí Rutič nespokojeně hlavou, když slečna s nakrčeným nosem odejde.

„To víš, frantíci," pousměju se a podepřu si hlavu rukou.

„Ty mi jako netykavka nepřijdeš," řekne pobaveně, načež protočím panenky.

„Nechte už těch fórků na moje jméno," napomenu ho.

„Promiň," zvedne omluvně ruce, „vždyť víš, že se s Francíkem špičkujeme už odmala."

Vzpomenu si na chvíle, kdy jsem se na oba chodila koukat, když spolu hráli v dorostu a juniorce. Když se jejich cesty rozdělili, Pavel pokračoval v Plzni a Rutič podepsal s Chomutovem, byla jsem z toho dlouho špatná. S Rutičem jsme byli dobří kamarádi a jeho odchod mě dost zasáhl.

Zatímco vzpomínáme na naše společné zážitky z dětství, přinese nám servírka dva šálky horké čokolády, ale ani teď není schopná mluvit anglicky, jen po nás prskne něco francouzsky a oddupe k vedlejšímu stolu.

„Jsem překvapená, že sis dal takovou kalorickou bombu," podotknu a ukážu na jeho hrníček.

Ruitč se zasměje. „To víš, vyhlášenou francouzskou čokoládu si prostě jednou za život dát musíš. A když to nepráskneš trenérům, bude všechno v pohodě."

Čas ubíhá stejně jako hladina horké tekutiny v našich šálcích. Když se po nějaké době podívám na hodiny, se zděšením zjistím, že už je téměř sedm.

„Ježišikriste," vyhrknu, „koukni, kolik je hodin! Zmeškáme večeři!"

Chci si stoupnout, jenže Rutič mě chytí za zápěstí a stáhne mě zpátky na židli. „Neblbni," zašeptá, „jednu večeři snad zmeškat můžeme, ne?"

„Ale když nepřijdeme oba, tak budou vědět, že jsme někde spolu," namítnu.

Rutič nakrčí obočí. „A to vadí?" podiví se. „Stejně to ví Mráza a ten to vykecá úplně každýmu."

„A co si asi tak pomyslí?" namítnu a rozhodím rukama. „Ještě začnou kolovat nějaký drby."

„Jako o nás dvou?" podiví se Rutič a zasměje se. „Rozi, to, co se o mně říká, je mi absolutně jedno."

Povzdechnu si. „Nejsem si jistá, jestli to je dobrej přístup," řeknu pochybovačně, „jak to vůbec vysvětlíme? Týmový večeře jsou povinný."

Zavrtí hlavou. „Nestresuj se s tím. A teď pojď, něco jsem pro tebe připravil."

Hodí na stůl bankovku a čapne mě za ruku. Než se naděju, táhne mě ven z kavárny a míří na autobusovou zastávku.

„Kdyby se ptali, je ti patnáct," šeptne a vytáhne z kapsy dětský lístek.

Jedeme asi patnáct minut, během kterých mi odmítá sdělit, kam to vlastně máme dorazit. Když z autobusu vystoupíme, ke svému překvapení zjistím, že se nacházíme před hokejovou halou.

„Co tu děláme?" zeptám se zaskočeně.

„To uvidíš," prohlásí tajemně Rutič a vede mě do útrob stadionu.

Jdeme spolu až do samého vnitřku arény, kde vejdeme do kabiny s českou vlaječkou na dveřích. Nechápavě se rozhlížím, když spatřím nachystané dva páry výstroje u laviček, na kterých obvykle sedí hráči. Když přijdu blíž, zjistím, že u mého místa je nalepený štítek s mým jménem.

„Rozálie Francouzová, číslo osmdesát šest?" čtu překvapeně a pohlédnu na Rutiče.

Ten jen pokrčí rameny. „Je to tvoje oblíbený číslo, ne?"

Mlčky se oblékneme, přičemž důrazně Rutičovi vysvětlím, že se má otočit, když se chci svléknout do spodního prádla. Samozřejmě ho chytnu, jak na mě tajně pokukuje, a tak jsem nucena mu pohrozit, že jestli to udělá ještě jednou, vystřelím mu všechny zuby pukem.

Než vyjdeme na led, podá mi Rutič jednu z hokejek, která je opřená o stěnu. Při bližším pohledu zjistím, že je to hůl Plekyho, jenže když ji chci vrátit zpět, vysvětlí mi, že mu stejně dnes dorazila speciální zásilka z Montrealu a má jich tu dohromady asi třicet.

Vstoupíme na ledovou plochu a já si uvědomím, že jsem na bruslích nestála už sakra dlouho.

„Co děláš?" ohlédne se za mnou Rutič, když uslyší mé žuchnutí.

„Netlem se a pomoz mi vstát," syknu bolestivě a pokouším se aspoň posadit.

Rutič mi podá ruku a vytáhne mě na nohy. Zamumlám poděkování a snažím se na bruslích získat stabilitu.

„Ty seš trouba," zasměje se Rutič a chytne mě za ruku.

Objedeme spolu pár koleček, než se do toho opět dostanu a dokážu bruslit sama. Získám potřebnou stabilitu, díky které se můžu Honzy pustit a lehce ho předjet.

„Koukej se vrátit!" křikne na mě a rozjede se za mnou.

Chvíli se honíme po ledě než se zadýchaně opřeme o mantinel. Smějeme se, navzájem do sebe šťoucháme a dobíráme se. Najednou nám padnou do oka hokejky položené na lavičce. Lišácky se po sobě podíváme a každý vezmeme do ruky jednu, Rutič ještě popadne kyblík s puky.

„A teď si představ, že tam stojí brácha," prohlásí se smíchem Rutič a ukáže na bránu.

„Jo, tak to se asi netrefím," povzdechnu si, „ten je schopnej ty puky chytit, i když v tý bráně nestojí."

Rutič vysype puky na ledovou plochu a vyšle na bránu zkušební střelu, jenže ji o kousek minul. „Jo, máš pravdu," řekne zamyšleně, „vyrazil to i na dálku."

Tentokrát se chopím puku já a vyšlu na bránu největší ránu, kterou jsem schopná vyprodukovat. Trefím růžek branky a Rutičovi samým překvapením spadne brada.

„Jak je možný, že mám lepší střelu než ty?" přemítám nahlas.

„To nevím," pokrčí rameny, „ale touhle střelou by sis určitě zasloužila místo v NHL."

Zavrtím pobaveně hlavou a oba se otočíme k bráně. Střílíme puky hlava nehlava, poté si pro ně dojedeme a zkoušíme si různé kombinace. Nahráváme si, kličkujeme jeden přes druhého, zkoušíme se navzájem obrat o puk. Smějeme se tak moc, že si v jednu chvíli musíme dát pauzu a vydýchat se.

„Měl jsi dobrej nápad," dostanu ze sebe.

Rutič se usměje, ale místo nějaké poznámky shodí rukavice a vezme mě kolem pasu. „To je divný," řekne zamyšleně a stiskne mi pas tak, že to cítím i přes výstroj, „nechápu, žes mi byla schopná dát takovej hit, když máš takovou muší váhu."

Nafouknu tváře. „To se mě dotklo," prohlásím naoko naštvaně.

„Tak bych tě možná měl nějak rozveselit," navrhne.

„A jak?"

Místo odpovědi se jen šibalsky usměje a lehce se ke mně nakloní. Ve tvářích se mu utvoří mělké ďolíčky, kterými dozajista okouzlil už spoustu lidí. Až z této vzdálenosti si uvědomuji, jak zářivé jsou jeho oči, a jsem si naprosto jistá, že za to nemohou reflektory, které mu osvětlují obličej.

Jeho rty se dotknou mých.