Hráč z obrazovky

16 - Plekyho hokejky

Pohodlně se uvelebím v posteli a zkontroluju vše potřebné. Podařilo se mi omluvit se z týmové večeře a skočit si za roh hotelu pro krabičku s čínou, kterou jsem před pár dny měla jako rychlou svačinu a moc mi zachutnala. Na stolku mám jídlo, lahev s pitím, na klíně zapnutý a nabitý notebook a jsem zabalená ve hřejivé dece. Konečně mám klid.

Najdu si přenos a se spokojeností vydechnu. Naberu na hůlky první sousto a s chutí se dám do jídla, zatímco Švédové hrají první sekundy zápasu proti Lotyšsku. Neměl by to pro ně být žádný problém, Lotyši zatím nehrají úplně přesvědčivě.

Sotva stihnu dojíst, když uslyším, jak se otevírají dveře. Podivím se, jelikož klíče kromě mě nemá nikdo, až na...

„Liv?" řeknu překvapeně, když spatřím blondýnku, jak nakukuje do místnosti.

„Co tu děláš?" zeptá se překvapeně, kouká na mě jako na nějaký přízrak.

„Co tu děláš ty?" oponuju jí. „Celý dny tě tu nevidím a teď přijdeš, jako bys tu chtěla něco ukrást."

„Starej se o svý," odsekne a zamíří ke skříni, odkud vytáhne nějaké oblečení a taštičku s líčením.

Než se naděju, zmizí v koupelně, odkud slyším, jak pouští vodu v umyvadle. Rozhodnu se, že to nebudu řešit, a znovu se začnu věnovat obrazovce. Momentálně se hraje čtyři na čtyři a na ledě doslova létá mladý Švéd s číslem devatenáct. Očividně mu svědčí, že je na ledě méně hráčů, jelikož lotyšského brankáře zasype třemi střelami během jednoho střídání.

Liv se znovu objeví v místnosti a já málem vyprsknu sousto, co mám v puse. Dělá mi dost problém se nezeptat, co to má sakra na sobě, i když by mě opravdu zajímalo, co to sakra má na sobě. Vypadá to jako overal, kterému chybí jeden rukáv a má vykouslou látku na bocích. Vidět mě v tomhle moje babička, tak dostanu takovou přednášku o nachlazení, že se na danou akci ten den už nedostanu.

Liv na mě chvíli kouká a pak beze slova odejde, samozřejmě nezapomene důrazně prásknout dveřmi. Nechápu, co se to právě stalo. Skoro to vypadá, že na pokoji byla vždy, když jsem byla s týmem na zápase nebo na jídle.

Z myšlenek mě vyruší ruch z notebooku. Mladý útočník se širokým úsměvem slaví přihrávku na gól jeho spoluhráče. Na tváři se mi rozlije široký úsměv a úplně zapomenu na incident s Liv. Sledování šikovného Švéda mi vlévá energii do žil a radost mnou proudí pokaždé, když se dotkne puku. Při této jeho hře mi přijde skoro až škoda, že zítra máme zápas ve stejný čas jako oni.

XXX

Další den se vzbudím se zvukem budíku a nemůžu se dočkat, co dnes mladý Švéd vykouzlí. Hrají s Itálií, to by pro ně neměl být nějaký větší problém. Při snídani i cestou na stadion si projíždím sociální sítě Tří korunek a koukám na záběry Jesperovy asistence. Musím poděkovat tomu, kdo do haly dal tolik kamer a Švédova akce je viditelná z mnoha úhlů.

„Rozi?"

Otočím se a spatřím Plekyho. „Ahoj, co potřebuješ?" zeptám se.

„Máš ty moje hokejky?"

„Hokejky?" zopakuju a zmateně se na něj podívám.

„Jo, ty, který jsem tě prosil, abys mi je pohlídala při dodávce."

V tu chvíli si vzpomenu. Jak jsem myslela na odpolední zápas Švédů, tak jsem úplně zapomněla na Plekyho prosbu. Zamumlám pár nesmyslných slov a odběhnu do místnosti, kam obvykle chodí balíčky pro hráče.

„Promiňte," oslovím menší zrzku, „nemá tu náhodou naše reprezentace nějaké zásilky?"

Zrzka se na mě podívá a mně dojde, že mi nerozumí. Povzdechnu si a ukážu na svou zalaminovanou kartu s českou vlaječkou u jména, rukama se snažím naznačit balík a hokejku. Připadám si jako úplný blázen, ale v tu chvíli zrzce svitne.

„Á, Russia," řekne a začne hledat mezi balíčky, na kterých zahlédnu azbuku.

„Ale ne Russia, Czech republic!" vypěním a mám co dělat, abych ji neodstrčila. Proč jsou ti Francouzi tak hloupí?

„Plekanec," zkusím to ještě. „Plekanec, Czech republic. Sticks."

Z mojí pantomimy nakonec pochopí, co po ní chci, a z menší hromádky u stěny mi podá obdélnou krabici. Zamumlám poděkování a rychle vyběhnu z místnosti směrem ke kabině. Netuším, kolik času jsem strávila na výdeji, dokud nevejdu do prázdné kabiny. Zjistím, že kluci už jsou dávno na ledě, kam se také rychle vydám.

Trénink teprve začínal, všichni se buď protahovali nebo si pinkali s pukem. Všichni až na Plekyho.

„Tak máš je?" řekne dost nepříjemně.

„Jsou v kabině," sklopím pohled ke svým botám, „promiň, úplně jsem na to zapomněla."

Pleky si povzdechne. „Hele, Rozi," začne a počká, než se na něj podívám, „nechci na tebe bejt hnusnej, ale rád bych měl svoje věci v pořádku. A tvojí prací je, abychom mohli fungovat tak, jak jsme zvyklý."

Pokývu hlavou a znovu se omluvím. Než stačím cokoliv říct, objeví se vedle Plekyho zadýchaný Pavel.

„Co ji tu peskuješ?" zasměje se v domnění, že je vše v pořádku.

Pleky jen s úsměvem zavrtí hlavou a odjede do kabiny. Pavel mezi námi těká pohledem, než mu dojde, že se asi vážně něco stalo.

„Zapomněla jsem mu vyzvednout hole," vysvětlím.

Pavel se uchechtne. „Vždyť jich má asi třicet."

„To je fuk," odvětím, „zpackala jsem další věc. Začíná se mi to bořit pod rukama."

„Rozi," povzdechne si, „nech si tyhle řeči. Vždyť pro nás toho děláš tolik, zařizuješ nám jídlo, led, tréninky, výbavu... Nebýt tebe, tak nemáme co jíst a kde trénovat."

Chce ještě něco dodat, ale to ho už volá zpátky trenér brankářů. „Hlavně nebuď taková puntičkářka," poradí mi, stáhne si masku do obličeje a odjede.

Zhluboka se nadechnu. Vím, že bych si z toho neměla dělat hlavu, ale před mistrovstvím jsem si slíbila, že budu precizní a podobným eskapádám se vyhnu obloukem. Budu jen doufat, že se o tom nedozví trenéři, jenže ti si museli všimnout, že Pleky byl několik minut bez hokejky.

XXX

„Skvělá práce, kluci!"

Naši hráči s vítězným křikem vběhnou do kabiny a užívají si atmosféry. Slovince jsme porazili 5:1 a velmi jsme se přiblížili k postupu do čtvrtfinále. Kluci zpívají, poskakují, někteří se přidávají ke všeobecnému nadšení vsedě. Nejvíc oddechuje asi Horák, který dnes dal dva góly.

„Byls dobrej, Mráza!" poplácá Pavel po rameni Mrázka.

„Tyvole, jsem se z těch patnácti střel opotil až na-"

„Betonech," zakryje mu pusu Pavel. Před zápasem se s Rutičem a Krejčíkem dohadovali, jestli jsou sprostější brankáři nebo obránci, a tak se vsadili, že ti, kdo jako první řeknou sprosté slovo, odjezdí za druhou dvojici na tréninku bazény. "Tyvole" ze svého seznamu sprostých slov škrtli, jelikož by bylo hotovo už po sedmi sekundách.

„Dneska se nebude zpívat Páže?" zeptá se Pasta.

„Klidně ti to pustím, jestli chceš," nabídne Kundrátek a chopí se mobilu.

Do pár sekund už kabinou zní ona známá písnička, kterou jsme dnešní zápas měli možnost slyšet hned pětkrát. Pasta si užívá pozornost a kroutí bokama, že se chvíli bojím, aby mu nepraskly zápasové kalhoty. Ve všem tom veselí mě někdo chytí za ruku a zatáhne mě do vedlejší místnosti, kde normálně bývá masér. Když se za námi zavřou dveře, zjistím, že tím dotyčným je Rutič.

„Potřebuju s tebou mluvit."

XXX

Na mém profilu teď najdete prolog k novému příběhu, kterému se budu věnovat po dokončení tohoto! :)