Za oblakem kouře ✔

#3

Nabodla jsem kousek masa a dala si ho do úst. Žvýkala jsem to jídlo, které se až děsivě podobalo gumě.
„Musíš se u toho tvářit tak zhnuseně? Docela mi kazíš chuť na jídlo," řekl mi Sean, který se sám nimral ve svém jídle.
„Jo," odpověděla jsem jednoduše a strčila si další kousek do úst. Sean jenom zakroutil hlavou a narovnal si pokrčené sako od uniformy.
„Není ti vedro?"zeptala jsem se a ukázala vidličkou na sako, které má na sobě.
„Ne," zakroutil hlavou.

„Neuvažovala jsi někdy nad tím, že by ve školní jídelně neměli podávat gumové maso?" zeptal se mě a hlavou kývnul ke stolu, kde seděla parta kluků. Ti si z toho masa udělali létající talíř a posílali si ho vzduchem mezi sebou u stolu.
„Nechutné," zašklebila jsem se a radši jsem se k těmto akcím otočila zády.

„Puberťáci," okomentoval to.
„A co jsi teda potom ty?"pozvedla jsem jedno obočí.
„Inteligenčně vyvinutější jedinec," zavtipkoval. Následně se zvedl a vzal si svůj tác s jídlem.
„Mizím, zítra,"mrkl na mě a odebral se pryč.

Nechal mě tam samotnou. Seděla jsme u stolu a rýpala se v jídle. Samotnou mě, ale překvapilo, že si za mnou někdo sedl.

„Co potřebuješ, Blaine?" zeptala jsem se ho bez zájmu.
„Jak víš, že to jsem já?" nechápal, jelikož jsem svoji hlavu od jídla vůbec nezvedla.
„Tvoje kolínská jde cítit na kilometry. Jako bys okolo sebe měl velký oblak, hnusně páchnoucí vůně," mile jsem se na něj usmála a položila vidličku na tác.
„Aha, dobře," ošil se. Nervózně si vešel rukou do jeho až přehnaně nagelovaných vlasů a stisknul své rty k sobě.
„Chtěl jsem se zeptat, tento týden běží v kině nový film s," ihned jsem ho utnula.

„Už mám nějaké plány, promiň, už musím jít," vybalila jsem ze sebe v rychlosti, vzala si své věci a rychlými kroky si to mířila pryč od stolu. Takto bylo těsné, skoro mě pozval ven.

***

Seděla jsme na dřevěných deskách, které byly na našem pódiu a sledovala Stacy, jak dramatizuje píseň, kterou pouštěla z telefonu. Všichni jsme se za břicho popadali, když začala předvádět plačící dívku se zlomeným srdcem. Až příchod učitelky ji donutil tento herecký výkon ukončit a vypnout hudbu, která pořád hrála.

„Už zase Stacy?" zeptala se jí podsaditější paní s blond trvalou na hlavě a s brýlemi na baculatém nose.
„Omlouvám se paní Conell," omluvně se usmála a posadila se vedle mě.

Paní Conell byla asi jediná učitelka, která mi kdy bude stát za to, abych si na ni v budoucnu vzpomenula. Vede dramatický kroužek na naší škole. A i když jsme za ty roky nacvičili množství představení, nevystupovali jsme s nimi. Byly to věci jenom pro nás. Byly to scénky, které jsme sami napsali nebo jsme je viděli v seriálech. Komediální, smutné, akční...

„Tak vás vítám v tomto novém roce, některé z vás naposledy," smutně se usmála na početnější skupinku, ke které jsem taky patřila.
„Paní učitelko, tak nás napadlo, co tento rok něco nacvičit a vystoupit s tím?"prohodila ze srandy Stacy a sálem se ozval smích celé skupiny.
„Víš, že jsem nad tím Stacy taky uvažovala a rozhodla jsem se, když většina z vás jsou maturanti, tak si zaslouží, alespoň jednou vystoupit před lidmi," sladce se usmála a my zůstali trochu zkoprněleji na ni koukat.

Vím, že když jsme dramatický kroužek, měli bychom být na vystupování před lidmi zvyklý, i když to opravdu narušuje smysl celé této činnosti, my opravdu nikdy nevystupovali a myslím, že většina z těchto lidí má docela strach z publika.

„Proč tak najednou," zeptala jsem se jí.
„Měla jsem rozhovor s naším ředitelem a ten by byl opravdu rád,kdybychom předvedli nějaký výsledek, že prý mi neplatí za to, abych vám zvyšovala sebevědomí nějakými dramatickými hrami," slovo ředitel doslova vyplivla.

„Paní učitelko, ale to přece není možné, vždyť ředitel ví, že my si tady hrajeme jenom pro sebe ne pro obecenstvo," naštvaně se hlásila o slovo Stacy.
„Buď dostaneme peníze my, nebo sbor," pokrčila rameny učitelka.

„Pitomé zpěvule," zamumlala si Stacy a založila si ruce na hrudi.

„To budeme muset hrát, před lidmi?" zeptala se zděšeně dívenka z prvního ročníku.
„Nečekaně, když jsme dramatický klub," odfrkl si Blain. Stískala jsem zuby, abych na něj nevykřikla nějakou poznámku.

Pomalu se začali ozývat další a další lidé. Jedni byli pro, že už se to dávno mělo udělat, na co sem chodí, za to druzí byli striktně proti a z jejich hlasů vyzařoval strach.

„Co budeme teda hrát?" zeptala jsem se po chvíli, když se situace uklidnila a všichni se smiřovali s nevyhnutelným.
„To ještě nevím, proto chci, abyste do příště každý z vás dal nějaký návrh," povzdechla si zničeně učitelka a poslala nás domů.

„Já bych hrála Romea a Julii, já bych si samozřejmě zahrála Julii," pronesla sebevědomě Stacy.
„Klišé," odpověděla jsem jí a zvedla se ze země.
„Shakespeare není klišé!" zděšeně mi vyčítala.
„Hraje ho každá druhá škola," oprášila jsem si kalhoty a pak sledovala, jak se postavila i ona.

„Bojíš se, protože ty by sis musela zahrát maximálně tak Rosalindu," založila si ruce na hrudi.
„Vždyť tam vůbec nehraje," nechápala jsem.
„No právě," řekla a vydala se pryč. Chvíli jsem stála na místě a nechápala. Až když jsem uslyšela, jak se směje, tak mi vše došlo.
„Ty jsi ale blbá," zavolal jsem za ní se smíchem.