Za oblakem kouře ✔

#30

Jako správná hrdinka v romantických filmech bych měla celou sobotu probrečet v posteli. Vedle mě by měla být čokoládová zmrzlina, protože když se pohádáte s nejlepší kamarádkou, tak je vám už jedno, jak budete vypadat. A měla bych ignorovat celý svět.

Já místo toho už od brzkého rána sbírala všechny plastové kelímky, nedopalky a nevím co ještě. Za pouhé tři a půl hodiny, co ta oslava probíhala můj dům vypadal jak po výbuchu nějakého party obchodu a kamionu, který by převážel cigarety a samozřejmě, to všechno by skončilo u nás.

Další věc, která by teď měla nastat, pokud bych se nechala vést romantickými filmy je to, že by Sean měl neustále zvonit u nás doma, volat mi, psát mi esemesky a vymýšlet nějaké veliké gesto, aby si mě usmířil. A to je další nesouhlasná věc, protože Sean se neozval, nenapsal, nezvonil u nás doma a pochybuji, že vymýšlí nějaké omluvné gesto.

Můj život by opravdu nemohl být romantická komedie.

Se slabým úsměvem jsem následně v neděli vítala rodiče a doufala, že je všechno na svém místě a nic jsem při úklidu nepřehlédla.
„Jak ses měla?" zeptala se mě máma, která procházela okolo mě, ale nezapomněla mi dát pusu do vlasů. Neurčitě jsem pokrčila rameny a ujistila ji, že jsem se měla fajn. S otcem jsme se pouze pozdravili a on už mířil do své pracovny.

Vyšla jsem schody do ložnice rodičů a opřená o futra dveří jsem se dívala na mámu, které vybalovala věci z kufru, který byl položený na posteli.

„A co vy?" zeptala jsem se a založila si ruce na hrudi.
„Vždyť to znáš. Práce, práce, práce," vytáhla z kufru kosmetickou taštičku a přešla do koupelny.

Chtěla jsem ji tedy nechat být, aby si v klidu vybalila, ale ona mě ještě ve dveřích zastavila.
„Počkej," otočila jsem se a s otázkou se na ni podívala. Přešla k nočnímu stolku a z prvního šuplíku vytáhla malou obálku.
„Všechno nejlepší," podala mi ji.
„Tvůj otec stejně pracuje, takže kdybych měla čekat na něj, bylo by to nadlouho a nechci čekat až půjdeme na večeři, chci vidět tvoji reakci teď," natěšeně čekala, až otevřu obálku.

Zamyšlením se mi stáhlo obočí k sobě a pomalu jsem otočila obálku v ruce.
„Tak to otevři!"

Poslechla jsem ji a otevřela obálku. Zmateně jsem vyndala dva papíry, které se v ní ukrývaly. Chvíli jsem koukala na tu bílou, nepopsanou stranu a až potom jsem je otočila. Očima jsem přejížděla řádky a než jsem přešla na konec stránky, tak jsem na papíry koukala s otevřenou pusou.

„Letenky?" zašeptala jsem a podívala se na mámu.
„Vždy jsi chtěla jet do Evropy, takže tam přes prázdniny pojedeme všichni tři," připomenula mi moje dětské přání.
„To mi bylo tak deset let."
„Tobě se to nelíbí?" její počáteční nadšení opadlo.
„Ne, tak jsem to nemyslela. Jsem nadšená, jenom mě to překvapilo, nic víc," usmála jsem se na ni a vložila papír zpátky do obálky.

„Děkuji," udělala jsem pár kroků k ní a objala ji okolo pasu.

Vzala do rukou můj obličej a palci mi přejela po tvářích.
„Nemáš zač. Budeš to tam muset s námi nějak přežít," začaly jsme se smát a vyrušil nás až otec, který vešel do ložnice.
„Je tady nějak veselo," zkonstatoval a potom uviděl obálku v mých rukách.
„Nemohla jsi počkat na mě?" pokáral můj otec mamku a my jsme obě dvě sklopily hlavu jako děti, které právě napomínáte.

„Co už s tím nadělám," povzdechl si a přešel ke mně.
„Všechno nejlepší, holčičko," objal mě a políbil mě do vlasů. Nejdříve jsem trochu překvapeně zůstala stát, ale následně jsem mu objetí oplatila.

Po tomto, pro mě zvláštním momentu, jsem je nechala samotné v ložnici a šla do svého pokoje. V ruce jsem držela obálku a nedokázala uvěřit, že za pouhé čtyři měsíce bych měla sedět v letadle a letět na druhou stranu zeměkoule.