Za oblakem kouře ✔

#25

Vyšli jsme před kavárnu a já se zahleděla na pomalu se stahující mračna. Otočila jsem se na Seana, který právě ohmatával dlaněmi všechny kapsy, co měl.
„Co hledáš?" zeptala jsem se ho. Pouze mávl rukou a dál prohledával své kapsy.

„Pokud hledáš klíče, tak sis je dal do kapsy od kalhot," zhoupla jsem se na patách. Jenom zakroutil hlavou ze strany na stranu.

Z ničeho nic udělal pár dlouhých kroků k autu, které otevřel a nahnul se dovnitř. Něco mi říkalo, že mám zůstat stát na místě a tak jsem ho nenásledovala, ale se založenýma rukama na hrudi jsem zůstala stát u kavárny.

S vítězoslavným úsměvem se narovnal a zamával ve vzduchu s červenou krabičkou. Dveře od auta zavřel a ze zadní kapsy vytáhl klíče, jimiž auto zamkl. Přešel ke mně a pokývnutím hlavou mě vyzval, abych ho následovala po cestě dál.

Dala jsem si teda ruce do kapsy od kalhot a poslušně následovala Seana, který měl cigaretu v ústech a pokoušel se zapálit cigaretu.

Neustále škrtal zapalovačem, ze kterého se plamen nechtěl ukázat, prst mu vždy po jeho okraji sjel a nic se nestalo. Zastavil se a zkoušel to znovu. Povzdechla jsem si a vysvobodila zapalovač z jeho sevření. Palcem jsem sjela po jeho okraji a po pár jiskrách se objevil plamen. Sean pozvedl jedno obočí a sklonil se k němu i s cigaretou v puse.

Popotáhl a narovnal se. Z úst mu vyšel oblak kouře a zapalovač si ode mě vzal a schoval ho.
„Díky," mrkl na mě a rozešel se.

„Myslela jsem, že jsi přestal," sledovala jsem malý oblak kouře, který se po chvíli rozptýlil, tak že nešel vidět.
„To tě jak napadlo?" zeptal se a zamračil se na cigaretu, kterou držel v prstech a znovu na mě.
„Dlouho jsem tě neviděla kouřit," pokrčila jsem rameny a vyhnula se ženě, která šla na chodníku naproti mně.

Neodpověděl. Vykračoval si to po ulici a ruku si každou chvíli přibližoval k ústům, aby ji po chvíli znovu odtáhl. V tichosti jsme dál kráčeli ulicí a já přemýšlela o všemožném tématu k rozhovoru, abych zaplnila to ticho. Bohužel mě nic nenapadalo a možná jsem i tak trochu to ticho užívala.

Kopla jsem špičkou boty do kamínku na cestě a otočila se na Seana, který pohodil před sebe cigaretu aby ji mohl podrážkou zašlápnout.
„Skončila kouřová, můžeme se vrátit," zastavila jsem se a otočila se směrem, odkud jsme přišli. Sean zůstal stát pár kroků ode mě.
„Chceš se vrátit?" zamračil se. Pouze jsem naklonila hlavu na stranu a neurčitě rozhodila ruce. Chvíli na mě beze slov hleděl, pak si zhluboka povzdechl.

Pár kroky se dostal ke mně a já se znovu otočila a pokračovala v cestě k autu.

„Ale bylo to fajn," řekla jsem, když auto zastavilo před mým domem. Sean se na mě nejprve podíval, jako by se ptal, co myslím. Pak ale pochopil a ústy naznačil slovo aha.
„Měly bychom to dělat častěji," přitakal.
„Možná pak časem pochopíš, že let balónem a Queen na rande nepatří," mrkla jsem na něj a užívala si jeho pohled, když na mě zúžil zorničky. Vítězně jsem se usmála a otevřela dveře.

Zamávala jsem mu od domovních dveří a sledovala, jak nastartoval a odjel pryč. Až když byl opravdu z mého dohledu pár minut pryč, tak jsem zašla dovnitř. Dům byl tichý. Trochu jsem se podivila a tak jsem vešla do kuchyně a doufala, že tam naleznu třeba jednoho z rodičů, ale byla prázdná. Taktéž obývací pokoj a ostatní pokoje, které jsem prošla.

Bylo nezvyklé, že by v sobotu odpoledne u nás doma nebyla ani noha, ale dál jsem to neřešila. Vešla jsem tedy do svého pokoje a padla zády na postel. Z noh si skopla boty, které jsem zapomněla vyzout dole u dveří a vytáhla mobil z kapsy.

Pouze jsem se chtěla podívat kolik je hodin, protože jsem byla líná zvednout hlavu a podívat se na nástěnné hodiny a předtím mě to nenapadlo. K mému překvapení mě čekaly tři zprávy. Jedna vysvětlující nepřítomnost mých rodičů, druhá od Stacy, která něco potřebovala a třetí od Seana.

Otevřela jsem si nové okno zprávy, ale vyrušil mě zvonek u dveří. Hlasitě jsem zasténala, protože se mi nechtělo vstávat, ale překonala jsem se a pomalu se posadila. A po pár sekundách si i stoupla.

Schody jsem scházela pomalu a ke dveřím jsem se ani v nějaké převratné rychlosti nepřibližovala. Když jsem ale otevřela dveře a zjistila, že za nimi nikdo nestojí, tak mě to nejprve naštvalo. Pak jsem se ale zahleděla na zem a rty se mi roztáhly do malého úsměvu. Sehnula jsem se pro tu malou kytičku, která ležela na rohožce a otočila ji mezi prsty.

Zakroutila jsem hlavou a z kapsy vytáhla telefon, na kterém jsem pořád měla rozepsanou zprávu pro Seana. Minulý text jsem smazala a začala znovu psát.

CaraDeLux: Nevím, jestli jsem ti to říkala, ale já na kytky opravdu moc nejsem.