Za oblakem kouře ✔

#17

Pomalu jsem vešla za Seanem do třídy. U tabule stála učitelka, která se na nás nasupeně dívala a chtěla spustit přednášku o pozdním příchodu, ale Sean jí pár slovy oznámil, kde jsme byli a šel si sednout. Já jsem ho pořád ještě s myšlenkami jinde následovala. Sedla jsem si do lavice a otevřela sešit. Propisku jsem si vzala do ruky, pouze aby se neřeklo a nezúčastněně jsem sledovala tabuli.

Přemýšlela jsem, co to vlastně znamená, že je jeho otec zpátky ve městě. Sean o něm nikdy moc nemluvil. Samozřejmě, že se jeho rodiče rozvedli před pár lety, že žije v Americe a že ho nemá rád. Ale to jsou takové okrajové informace, nemůžete se někoho zeptat, proč se jeho rodiče rozvedli nebo proč nesnáší svého vlastního otce. Zajímalo by mě, jestli je na něj Sean alespoň trochu podobný i když tu možnost, že bych se to mohla někdy dozvědět, jsem zavrhla hned, ale i tak mi to přišlo docela zajímavé.

Z přemýšlení mě vyrušil zvonek a já chvíli s pootevřenou pusou a nechápavým výrazem koukala na dveře od kterých zvuk zvonku šel. Nepřišlo mi, že to už je hodina. Až když se ty dveře otevřely a učitelka odešla, tak jsem se tak trochu vzbudila a začala si balit věci.

Seana jsem ten den už neviděla. Společné hodiny jsme neměli. Z ničeho nic mě taky přešla chuť a vynechala jsem oběd, místo toho jsem zůstala ve třídě. Myslela jsem si, že si toho nikdo ani nevšiml, dokud mě Sean nechytl před školou, když jsem vycházela.
„Nebyla si na obědě," zkonstatoval.
„Neměla jsem hlad," pokrčila jsem rameny a rozešla se.
„A teď se jdeš někam najíst?" zeptal se mě a srovnal se mnou krok.
„Asi ne, půjdu rovnou domů," nechtělo se mi nikam chodit a jeho tento můj plán nejspíše nepotěšil, protože svěsil hlavu a tvářil se zamyšleně.
„Aha," upravil si popruh tašky na rameni a pak si popotáhl za konec červené bundy, kterou měl na sobě.
„Takže zítra?" zastavila jsem na místě, kde se naše cesty rozdělovaly na jeho cestu k autu a mou k autobusu.
„Jo jasně," zamumlal a otočil se ke mně zády.

Sledovala jsem, jak se postupně vzdaloval. V té chvíli jsem si připadala jako hodně špatná kamarádka. Sean mě potřeboval a já jsem ho nechala samotného. Už jsem na něj chtěla zavolat, pozvat ho k nám nebo možná bych s ním i někam zašla, pak mi stejně ale došlo, že má vlastně trénink. Takže se musí do škol vrátit. Nezbývalo mi teda nic jiného než pokrčit rameny a vydat se na autobus.

Doma mě přivítal až nezvyklí klid. Vešla jsem do předsíně a sundala si kabát. V tuto dobu tady bývá vždy hluk z kuchyně, kdy máma připravuje večeři, otec dneska končívá dřív a svou nemalou postavou okupuje gauč. Dneska ale byl klid. Žádné prskání oleje na sporáku, žádná hrající televize, přišlo mi to divné.

„Je někdo doma?" zavolala jsem a dočkala se jenom slabé ozvěny. S taškou přes jedno rameno jsem vešla do prázdné kuchyně a zastavila se na jejím prahu. Rozhlédla jsem se po prázdném prostoru a všimla si popsaného papíru na stole. Udělala jsem k němu pár kroků, tašku položila na zem a pravou rukou si papír natočila ,abych si ho mohla přečíst.

Caro

Šla jsem za otcem do práce. Vrátím se až pozdě večer.

Máma

Papír jsem zmačkala v pravé ruce a vyhodila. Ze země jsem vzala tašku a šla ke schodům, které jsem vyšla do svého pokoje. Tam jsem odhodila tašku do jednoho z rohů a posadila se na židli k počítači. Zapnula jsem ho a čekala, až se ten starý krám rozběhne.

Projížděla jsem přes jednotlivé slajdy prezentace a snažila se najít tu věc, která by je tak nadchnula. Pořád jsem nechápala, proč zrovna my musíme dělat tuto prezentaci a ještě před nesmyslnou komisí.

Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění u domovních dveří. Se zamračením jsem se otočila na dveře od mého pokoje, jako bych v nich mohla najít odpověď na to, kdo právě zvonil. Když se zvonek ozval podruhé, tak jsem se zvedla ze židle a sešla schody.

Pootevřela jsem dveře a uslyšela zvuk motoru auta. Vykoukla jsem celou hlavou a už jenom viděla odjíždějící auto. Pokrčila jsem rameny, chtěla jsem zavřít, když jsem si všimla něčeho na našem prahu.

U mích nohou ležela větvička s krásně fialovými květy. Opatrně jsem ji zvedla a otočila si ji mezi dvěma prsty. Orchideje. Koutky úst se mi zvedly. Zahleděla jsem se na cestu, jako by se tam měl najednou objevit ten, co mi tady tu orchideji nechal. Ale nikdo tam nebyl.

Vešla jsem zpátky do domu a zavřela za sebou dveře s orchidejí v ruce.