Za oblakem kouře ✔

#23

Kývala jsem hlavou do rytmu písně a pravou rukou si klepala do stehna. Sean ke mně natočil hlavu a s úsměvem ji zase odvrátil.
„Co?" zeptala jsem se ho, se slabým nic, se dál věnoval jízdě. Pozvedla jsem pravé obočí, ale pak jsem se taky otočila čelem k silnici a sledovala rychle se pohybující provoz.

Čím více jsme se blížili k centru, tak jsem uvažovala nad tím, kam jedeme. Nezeptala jsem se. To ticho mezi námi, které bylo vyplněné jenom hudbou z rádia se mi líbilo a nedokázala jsem ho pokazit něčím takovým, jako otázkou kam jedeme. Stejně jsem se to měla každou chvíli dozvědět, tak jsem si mohla zatím užívat naše slabé úsměvy, které jsme měli na tváři a pohledy, které směřovaly na silnici.

Když auto začalo zpomalovat a zastavilo u kavárny, tak jsem naše ticho přerušila.
„Kavárna?" zeptala jsem se Seana, který právě vytahoval klíče ze zapalování. Jenom na souhlas kývl hlavou a odepl si pás.
„Čekala jsi něco víc?" prohodil mým směrem, když už chytal kliku od auta.
„Nevím, můj život se v poslední době docela podobá americké romantické komedii, tak jsem čekala nějaké strašně velké gesto, obrovský plán, prostě něco co by mě ohromilo. A s čím ty se vytasíš? S kavárnou," naklonila jsem hlavu na stranu a u posledního slova nasadila zhnusený výraz. Sean jenom protočil oči.
„Tak se omlouvám, příště nás bude čekat projížďka kočárem po Sydney, potom let balónem, večeře v nejlepší restauraci a nakonec koncert jenom pro nás dva, od nějaký imitátorů Queen platí?" sladce se na mě usmál a já měla v tu chvíli co dělat abych se nerozesmála na celé kolo.
„Vypusť let balónem a Queen vyměň za Nirvanu a budu souhlasit," mrkla jsem na něj a za doprovodu jeho hlasitého smíchu jsem vystoupila z auta.

Sean mě po chvíli následoval a jako pravý gentleman mi otevřel dveře do kavárny. Když jsme se usadili k jednomu ze stolů u okna, pokračovali jsme v hádce, kterou skupinu pozveme příště na Seanove velké gesto po zápase.

„Dobře, končím už mě to nebaví," rozhodila jsem ruce a opřela se na židli. Seanovi se na tváři vytvořil vítězný úšklebek.
„Lituji holku, kterou budeš zvát na rande," nemohla jsem si odpustit tu možnost, abych mu jakkoliv ten úšklebek z tváře smazala.
„Proč?" nechápal.
„Protože na něm bude muset poslouchat Queeny a létat balónem," neměl možnost mi odpovědět, protože v tu chvíli přišla žena as ve věku našich rodičů a požadovala po nás naši objednávku. Tu jsem jí nakonec s vítězným pocitem nadiktovala a žena opět odešla.

„Tak jaký je to pocit, pane Fotbalisto?" zeptala jsem se Seana.
„Nijaký," pokrčil rameny a zahleděl se z okna po naší pravé straně.
„Žádný pocit zadosti učinění? Žádná radost z výhry? Nic?"
„Ne," zakroutil hlavou.
„Páni, to tvé nadšení je tak nakažlivé," pronesla jsem sarkasticky a poděkovala ženě za kafe, které nám právě přinesla.
„Taky si říkám," zasmál se.
„Alespoň každý ví, kdo jsi," nejspíše si mého jízlivého tónu nevšiml nebo ho prostě a jednoduše ignoroval.
„Víš, jak je těžké si najednou zapamatovat tolik nových jmen? Mám dokonce napsaný seznam, kde mám jméno a nějakou věc. Například u Granta mám, že je to kapitán," uchechtl se a napil se z hrnku.
„Granta jsi ale znal už předtím," myslela jsem tím ty doby, kdy jsem mu popisovala naše úžasné rodinné večeře.

„Když se mi v jeden den z ničeho nic představilo dvacet lidí, tak je samozřejmost, že zapomenu to jeho jméno," bránil se.
„Ještě řekni, že na tom seznamu máš i mě," začala jsem se smát a čekala, až se ke mně přidá i Sean, ale když mlčel, tak mě to donutilo přestat a s vážnou tváří se na něj podívat.

Jeho provinilý výraz mi odpověděl.

„To si ze mě fakt děláš srandu."
„Víš, že jsem nikdy nebyl na jména," pokrčil rameny. Lokty jsem si opřela o stůl a dala si hlavu do dlaní. Nereagovala jsem, neměla jsem sílu cokoliv namítnout. Nechávala jsem tedy hlavu ve dlaních a zhluboka dýchala.
„Stejně je to divné. Nejsem zvyklý na takovou pozornost. Všichni na mě mluví, chtějí se mnou být i ve skupinách," zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
„Ve škole ale nevypadáš, že ti to vadí," řekla jsem mu.
„Jako nevadí mi to, jenom říkám, že je to zvláštní. Člověk si zvykne na to, že je taková ta šedá myš školy, ten o kterém nikdo nic neví, nebo jako Stacy neví, že s ním chodí do školy. Teď ale všichni ví, kdo jsem a je to možná i dobrý pocit."
„Jak myslíš," to bylo to jediné, co jsem mu na to dokázala odpovědět.