Za oblakem kouře ✔

#14

Četla jsem poslední řádky knihy, když se mi do zorného pole dostaly červené okvětní lístky. Zmateně jsem nakrčila obočí a zvedla hlavu. Sean se na mě usmíval,mokrý po sprše a s taškou přes rameno.
„Co to je?" nechápala jsem a vzala růži za stonek. Přivoněla jsem si k její nádherné vůni a zavřela knihu na mých nohou.
„Řekl jsem si, že ti poděkuji za to,že jsi tady na mě čekala a vlastně mi dělala i psychickou podporu na tréninku," zajel si rukou do vlasů a roztomile se usmál.
„Aha, tak děkuji," poděkovala jsem mu ještě pořád tak trochu zmateně. Je to hezké gesto. Ale takové dělá kluk své holce, nebo to dělali kluci pro holku, která se jim líbila, ale to by potom bylo poměrně zastaralé gesto. Radši jsem se na něj usmála a doufala, že mu tím udělám radost. Podle jeho výrazu jsem si mohla být jistá, že se mi to povedlo.

„Chceš svést domů?"pokračoval.
„Ty jsi tady autem?" podivila jsem se. Za dobu co ho znám, jel do školy autem jenom párkrát. Nebylo to tím, že by mu auto nechtěla půjčit mám, popravdě ta by byla radši, kdyby jím jezdil, ale Sean vždy říkal, že se radši projde nebo pojede autobuse, co kdyby auto doma potřebovali a navíc, řekněme si pravdu, Sean je příšerný řidič.
„Řekl jsem si, že je asi čas začít jezdit autem," podal mi ruku, s jejíž pomocí jsem si stoupla.
„Tak jo," pokrčila jsem rameny a knihu schovala do tašky. Růži jsem si nechala v ruce a pomalu začala scházet schody z tribuny.
„Caro!" uslyšela jsem za sebou volání.

Grant se k nám hnal a na tváři měl úšklebek.
„Přišla ses podívat na svého přítele?" neodpustil si poznámku.
„Grante, co chceš?" založila jsem si ruce na hrudi a naklonila hlavu na stranu.
„Jenom jsem ti chtěl připomenout tu sobotní večeři, snad mě nenecháš s těmi starochy samotného," prosebně se na mě podíval.
„Neboj, vím jaká je to hrůza," mrkla jsme na něj a se Seanem za zády odešla z tribuny.

Posadila jsem se do auta a zapnula si pás.
„Rád bych se ještě někde zastavil, pokud ti to nevadí," usmál se na mě a vjel na cestu. Neodpovídala jsem a dívala se na cestu.
„Příští týden budeme hrát, dojdeš se podívat?" zeptal se mě a zastavil auto na červené.
„Jo, jasně," přitakala jsem mu.
„Pokud mi přineseš orchidei," zasmála jsem se a zamávala s růží v mé ruce. Taky nezasmál, ale pak zvážněl.
„Nevadí ti to?" zeptal se.
„Co?"
„Že jsem ti dal kytku, vím že je to divné, ale chtěl jsem ti udělat radost a zároveň ti poděkovat za to, že jsi přišla," rukou objížděl volant a čekal, až naskočí zelená.
„Nevadí mi to, je to od tebe pozorné a těší mě to," uklidňovala jsem ho.
„Ale příště chci opravdu tu orchidei," zasmála jsem se. Sean jenom zakroutil hlavou a se slabým úsměvem se rozjel.

„A teď mi vysvětli, proč kupuješ čokoládu?" zeptala jsem se ho, když jsme zastavili u supermarketu.
„Dnes jdu na rande," usmál se na mě a já se na něj podezíravě podívala.
„Na rande?" ujišťovala jsem se.
„Ano," přitakal.
„S kým?"
„S Eleanor, pamatuješ si ji. Chodí s námi na fyziku," snažil se mi ji přiblížit.
„Vysoká, blonďatá, prsatá?"
„Jo," mrkl na mě.
„Aha," zaraženě jsem koukala před sebe. Eleanor nebyla špatné. Byla chytrá a přátelská, bohužel to byl ten člověk, co je hezký a vím o tom, často se snažila na sebe přehnaně upozornit, v hodinách vyrušovala a přišla mi velice nepříjemná.
„ Kdy se tě zeptala?" otočila jsem k němu hlavu.
„Já se zeptal jí," pořád se usmíval. Kývla jsem hlavou na znamení, že chápu a zadívala se na čokoládu, která byla na palubní desce. Pak jsem přesunula svůj zrak na růži v mé ruce. Párkrát jsem ji mezi prsty otočila a pak se rozhodla. Položila jsem ji na čokoládu a čekala, až zastavíme u mého domu.

„Něco jsi tady nechala," zavolal za mnou Sean, když jsem vystoupila. V ruce držel růži a přes sedadlo spolujezdce ji ke mně natahoval.
„Dej jí Eleanor, je to lepší než čokoláda," usmála jsem se na něj slabě.
„Ale já ji koupil pro tebe," zmateně si mě měřil.
„Dej jí tu růži," nakázala jsem mu a otočila se k němu zády.
„Ale,"chtěl oponovat.
„Seane!" řekla jsem unaveně a on pochopil, že se semnou už nemá hádat.
„Stejně je divné, že své kamarádce dává růži," zašeptala jsem si pro sebe a otevřela dveře do domu. Uslyšela jsem startování motoru a věděla jsem, že Sean už odjíždí. Ale ten nepříjemný pocit, že mi vadí to jeho rande, mě neopustil. A teď možná i trochu litovala, že jsem mu řekla, ať jí dá tu moji růži.