Za oblakem kouře ✔

#12

Rovnala jsem si věci ve skřínce, když jsem ucítila silný tlak na pravé straně mého těla. Zatackala jsem a skončila na zemi. S naštvaným pohledem jsem se podívala na viníka, kvůli kterému teď sedím na zemi.

První jsem viděla ruku, kterou natahoval, aby mi pomohl vstát. Následně hnědé oči, které se na mě omluvně dívaly. Hnědé vlasy úhledně nagelované do vrchu a mnou tak nenáviděná fotbalová mikina, kterou měl na sobě.
„Nemůžeš koukat na cestu?" zavrčela jsem na něj, ale jeho ruku jsem přijala. Jedním plynulým pohybem mě vytáhl na nohy a zářivě se usmál.
„Tvoje krása mě zaslepila," nad touto poznámkou jsem jenom pozvedla jedno obočí.
„Pořád stejně domýšliví, Grante?" založila jsem si ruce na hrudi.
„Lidé se nemění," opřel se o skřínku a nereagoval na to, že ho volají kluci z týmu.
„Ale mění, jenom ty jsi na to strašně líný," dobírala jsem si ho a vrátila se k organizování mé skřínky.
„To bolí, Caro," chytl se za srdce a zděšeně se na mě podíval.
„Herečko," protočila jsem oči, ale koutky úst se mi pozvedly do úsměvu.

Zůstal stát opřený o skřínku a sledoval mě. Každou chvíli jsem se na něj nechápavě podívala, ale on svou polohu neměnil.
„O co ti jde?" nechápala jsem a už poměrně naštvaně jsem zavřela svou skřínku.
„Řekni mi něco o Seanovi," přešel rovnou k věci.
„Tak odtud vítr vane," překřížila jsem si ruce na hrudi.
„Přesně, fotbal mu jde, ale neznám ho a to mě překvapuje, myslel jsem, že na škole znám každého," pronesl tak trochu zmateně.
„A proč zrovna já bych o něm měla něco vědět?"
„Jelikož nejsem slepí a viděl jsem tě na náboru, pochybuji že jsi tam přišla kvůli našemu přátelství," začal jsem odstupovat od své skřínky a přidala se do provozu na našich chodbách.
„Promluvíme spolu jednou za půl roku, když naši jdou na společnou večeři a ty tomu chceš hned říkat přátelství?" šel vedle mě a ruce měl v kapsách kalhot.
„Samozřejmě, jsem tak neodolatelný v obleku. Kdo by se mnou nechtěl kamarádit?" zasmál se.
„Dávej si bacha nebo za chvíli se svým egem nevejdete do jedné místnosti," zabočila jsem a chtěla jsem vejít do třídy, když mě Grant zastavil tím, že mě chytl za loket a potáhnul vedle dveří ,aby holka za námi mohla vejít do třídy.

„Ne, vážně. Kdo to je?" smích ho přešel a teď se začal tvářit vážně.
„Zjisti si to sám, kapitáne," dlaní jsem ho lehce poklepala po rameni a vešla do třídy.

Třída byla z části zaplněna. Sean seděl na svém místě a listoval v sešitě, který měl otevřený před sebou. Obočí měl zmateně stáhnuté k sobě a rty se mu pohybovaly s nevyslovenými slovy.
„Co děláš?" zeptala jsem se ho, když jsem pokládala svou tašku na stůl.
„Nemůžu to najít," dál listoval knížkou.
„A co nemůžeš najít?" zeptala jsem. Vytáhla jsem si sešit s pouzdrem a položila si je vedle kabelky.
„Ale nic," zamumlal a dál listoval v knize.

Chvíli jsem se na něj nechápavě dívala, ale pak jsem to vzdala a nechala ho být. Vytáhla jsem židli od stolu a posadila se, chtěla jsem si otevřít sešit a podívat se, kde jsme minule skončili a pro případ kdyby učitelka vyvolávala si to zopakovat, ale viděla jsem, že se ke mně blíží Stacy, tak jsem to vzdala a čekala, co mi chce říct.

Ona moji lavici ale přešla a zastavila se za mnou. Opřela se o lavici, na které pořád Sean listoval, avšak když k němu přistoupila, přestal. Neměla jsem odvahu se otočit a tak jsem zůstala koukat dopředu a poslouchala.

„Ahoj, Seane," nakrčila jsem nos při poměrně přeslazeném hlasu Stacy.
„Ehm, ahoj," odpověděl nechápavě Sean.
„Jenom jsem ti chtěla říct, že jsem tě viděla na náboru a opravdu ti to šlo," tohle mě už začalo pomalu děsit. Stacy zněla, jako by snědla cukřenku. Dokázala jsem si představit Seanův nechápavý pohled.

„Díky," uslyšela jsem listování. Předpokládala jsem, že pro Seana byla tato konverzace už uzavřená, ale Stacy si nedala pokoj.
„Víš, napadlo mě. Že o tobě vlastně nic nevím a bylo by fajn poznat se, nemyslíš?" začínám uvažovat, jestli je to opravdu ta holka, která skoro před týdnem zjistila, že chodí do stejné třídy.

Seanovu odpověď jsem díky hlasitému zvonění neslyšela a tak mi nezbývalo než si ulevit sprostým slovem. Stacy se šťastným úsměvem odešla ke své lavici a já si neodpustila otočení na Seana.
„Co to bylo?" zeptala jsem se ho.
„Co?"
„To," ukázala jsem na místo, kde před chvílí stála Stacy.
„Nemám absolutní tušení," odpověděl mi sám poměrně zmatený Sean.