Za oblakem kouře ✔

#21

Vyšla jsem ze třídy a u těla si držela sešity, které jsem si chtěla dát do skřínky. Za mými zády jsem slyšela Seana, který se smál poznámce nějakého kluka. Zrychlila jsem, protože mi ten jeho smích v tu chvíli přišel až nepřirozeně hlasitý a mě trhal uši. Až když jsem zašla za roh, tak jsem ho přestala vnímat a jeho hlas mi splynul s okolním ruchem. Trochu jsem zpomalila, protože jsem měla hodinu volna na oběd a neměla jsem proč spěchat.

Po tom, co jsem si uložila věci do skřínky, jsem vešla do jídelny a zařadila se do řady s tácem v ruce. Posunovala jsem se po řadě a jedním uchem poslouchala debatu dvou holek z nižšího ročníku. Nechala jsem si dát jídlo na talíř a pak se vydala směrem ke stolu u kterého obvykle sedím se Seanem.

Jeho místo bylo prázdné, tak jsem si říkala, že se nejspíše někde opozdil, nejspíše s tím klukem, který se kterým se bavil. Tak jsem se posadila a pustila se s neochotou do jídla. Po pár minutách jsem už vážně začala přemýšlet, kde Sean je a snažila jsem si vzpomenout, jestli mi náhodou neřekl, že na dnešní oběd nejde. Bohužel jsem si nemohla vybavit, že bych s ním vůbec do rána mluvila.

Celý den jsem seděla před ním a vnímala skunky lidí, které se u jeho lavice střídaly. Bavil se s nimi tak uvolněně až mě to zaráželo. Se zamračením jsem vždy koukala přes sebe a kroutila hlavou. Dnešek mi přišel jako nějaký špatný vtip. Vždyť v pátek bylo vše v pořádku a teď najednou, jako by Seana někdo přes víkend nahradil. Jako by tady místo něj byl někdo úplně jiný. Děsilo mě to.

Z mého přemýšlení mě vytrhl jeho hlas. Zvedla jsem hlavu a viděla jsem ho sedět u stolu, kde obvykle sedával i Grand. Sean rozhazoval rukama a něco vykládal klukům, kteří s otevřenou pusou a slabým úsměvem naslouchali jeho příběhu. Zůstala jsem na něj hledět. V té chvíli jsem si připadala, jako bych dostala od někoho facku. Přešla mě chuť. Zvedla jsem se a odnesla tác.

Pořád jsem si říkala, že to je určitě jenom tím, že dneska je opravdu divný den. Ale když se to opakovalo i v úterý a ve středu, začala jsem se bát. Se Seanem jsme prohodili sotva pár slov. Vždy byl zaměstnán někým jiným. Proto jsem ve čtvrtek ani nezkoušela s ním promluvit.

Beze slova jsem se posadila do lavice před ním a zahleděla se z okna. Seděl tam jako vždy. Tentokrát sám.
„Ty se semnou nebavíš?" uslyšela jsem za sebou jeho smích.
„A ty semnou?" neotočila jsem se, zůstala jsem k němu otočená zády a sledovala dění za oknem.
„Caro, co ti je?" nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že si stoupl a opřel se o přední část své lavice, takže teď stál za mnou a tyčil se nade mnou celou svou výškou.
„Nic," pokrčila jsem rameny a se slabým úsměvem se na něj otočila.

Krčil obočí k sobě a rty měl rozevřené. Nevěřil mi, šlo to na něm poznat, ale na mě zase bylo vidět, že to nechci řešit. Odkašlal si teda a trochu nervózněji si promnul ruce.
„Dobře," odmlčel se „Přijdeš zítra?" zeptal se mě.

Teď přišla řada na mě, abych krčila obočí. Přemýšlela jsem, kam mám jít. Na co jsem zapomněla.
„Zítra máme první zápas a já hraju," vysvětlil mi, když jsem pořád přemýšlela na, co jsem zapomněla.
„Ou, aha," řekla jsem tak trochu překvapeně. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem na něco takové zapomněla, to se mi ještě nestalo.

„Samozřejmě," přitakala jsem mu. Usmál se na mě a povolil ramena. Nervozita z něho spadla.
„Dobře," usmál se a znovu se posadil na své místo.

V té chvíli mě přepadla nepatrná naděje, že možná tento týden byl opravdu jenom nějaké divné období a že teď se všechno vrátí zpátky do normálu. Otočila jsem se tedy na něj celým svým tělem a chtěla se ho zeptat, jestli se tentokrát ke mně připojí na obědu, ale jeho pozornost zabíral kluk sedící vedle něj, který s ním vesele diskutoval.

A tak jsem se zklamaně otočila zpátky. Možná jsem to jenom hrotila. Ani já se nebavím jenom s ním. Taky se bavím se Stacy a Grantem. Tak proč by se on nemohl bavit s ostatními? Tento můj názor mě ale moc neuklidňoval.