Za oblakem kouře ✔

#8

Zrovna se mi zdálo, jak já a můj imaginární kůň Hopsík, vyhráváme závody, když se domem rozezněl zvuk tříštícího skla. Zmateně jsem se posadila a rukou se chytla za hlavu, která se mi zatočila. V temném pokoji jsem se snažila rozkoukat a najít hodiny. Až po chvíli mi došlo, že jsem vlastně doma bez rodičů a dole v přízemí se ozývá tříštění skla.

Zděšeně jsem vyskočila z postele a rozhlížela se po okolí. I v té tmě jsem se pokoušela najít, něco čím bych se mohla bránit. Vzpomněla jsem si, že někde ve skříni mám schovanou golfovou hůl z doby, kdy mě otec chtěl naučit hrát golf, takže jsem našlapovala po špičkách a snažila se co nejtišeji se dostat ke skříni, odkud jsem tuto hůl vytáhla.

Potichu jsem otevřela dveře. Chodbu osvětlovalo slabé světlo z kuchyně a domem se rozeznívaly kroky. Scházela jsem schody a hůl jsem měla přitisklou k tělu, připravená kdykoliv ji použít.

Opatrně jsem se nahnula do kuchyně, schovaná za stěnou a rozhlížela se po prázdné kuchyni a hledala zloděje.

„Co to děláš?" ozval se za mnou hlas. Zaječela jsem a chtěla toho, co na mě promluvil bouchnout holí po hlavě, avšak Sean chytl hůl do ruky dřív, než jsem ho stihla bouchnout.
„Myslela jsem, že jsi zloděj," vyděšenějším hlasem jsem ze sebe dostala.
„Proč bych měl být zloděj," nechápal.
„Já nevím, zapomněla jsem, že tady spíš," chtěla jsem hůl spustit i s rukou k tělu, ale Sean mi ji radši vytrhnul z ruky a sám ji držel.
„To mě těší," pronesl sarkasticky a obešel mě.

Zastavil se u lednice, ze které vytáhnul krabici pomerančového džusu, který si nalil do připravené skleničky.
„Co se tady vlastně rozbilo?" vzpomněla jsem si, že jsem slyšela tříštění skla.
„Sklenička," pokrčil rameny a víc se k tomu nevyjadřoval.

Posadila jsem se ke stolu a sledovala Seana, které právě pil ze sklenice.
„Nemůžeš spát?" zeptala jsem se ho.
„Ne," povzdechl si a prázdnou sklenici uklidil do myčky.
„Volala ti mamka?" pokračovala jsem v otázkách a jemu to očividně bylo nepříjemné.
„Co jsem na výslechu nebo co?" vyštěkl na mě. Zvedla jsem ruce na znamení obrany.
„Tak promiň, že jsem se ptala," chtěla jsem se zvednout a jít zpátky do pokoje, když mě zarazil.

„Volala, samozřejmě, že mi volala," odpověděl mi nakonec.
„A?" nezdálo se mi, že by to bylo všechno.
„Co a? Nic, prostě zítra musím jít zpátky," pokrčil rameny a posadil se naproti mně u stolu.
„Aha," odpověděla jsem jednoduše. Nenapadala mě žádná jiná, dobrá odpověď.

Mezi námi nastalo ticho. Slyšet byl jenom tikot hodin na stěně.

„Kam chceš jít na vysokou?" zeptal se mě z ničeho nic Sean.
„Je teprve začátek školy a ty se mě už ptáš, kam chci jít na vysokou? Jak se znám, tak já si to vyberu tak týden před koncem termínu podání přihlášek," zasmála jsem se a on se jenom smutně uchechtl.
„Kam chceš jít ty?" zeptala jsem se ho.
„Nevím, doufal jsem, že mi dáš nějaké návrhy," pokoušel se být vtipný.
„Abych se s tebou bavila, nebavila další roky? To jsi uhádl," tentokrát už se mu koutky úst pozvedly do pravého úsměvu.
„Snad nechceš říct, že nejsi můj přítel," chytl se s přehnaným hraním za srdce.
„To mě zraňuje," pokračoval a na tváři se pokoušel vytvořit bolestný výraz.
„Herečko," řekla jsem.

„Jsi zlá!"
„Ne, pouze unavená," pohotově jsem odpověděla a začala se zvedat ze židle.
„Kam jdeš?" zeptal se mě.
„Spát? To je ta příjemná činnost, která se děla v posteli," dala jsem ruce k sobě, jako bych se modlila a následně si je dala ke tváři a tím se snažila naznačit spánek.
„V posteli se dají dělat i příjemnější věci," odpustil si poznámku.
„Řeknu to jednoduše. Fuj," udělala jsem znechucenou grimasu.

„Dobrou!" zavolal za mnou, když jsem vycházela z kuchyně.
„Dobrou," odpověděla jsem mu a začala vycházet schody.

Už jsem se viděla v posteli, kde mám v plánu prospat zbytek neděle, která když jsem se podívala na hodiny, začala před hodinou.

Dopadla jsem poslepu do postele a ihned jsem zaspala. Zdálo se mi, jako bych spala deset minut, když mě někdo začal budit.
„Caro... Caro... Caro!" zvyšoval narušitel mého spánku decibely jeho hlasu.
„Co?" zasténala jsme a otočila se k němu zády, doufajíc že mi dá pokoj.
„Vstávej!"
„Kolik je?" opřela jsem se o lokty a unaveně se na něj podívala.
„Sedm,"
„Sedm?! Ty mi chceš říct, že mě o víkendu budíš v sedm hodin ráno? Jsi normální?!" nechápavě jsem na něho hleděla.
„Hele uvažoval jsem," začal.
„O tom, že tě nejspíše vykastruji? Ano to máš pravdu," přerušila jsem ho né zrovna příjemným tónem.
„Ty jsi po ránu milá," protočil oči.
„Viděla jsem, jak si protočil oči. Nedělej to! A samozřejmě, že jsem milá probudil si mě v sedm ráno," znovu jsem se k němu otočila zády.
„Můj plán zahrnuje jídlo," touto větou mě probudil a naprosto upoutal mou pozornost.
„Jaký plán?" otočila jsem se k němu.