Láska mezi oblaky

Prolog

Louis:

Je mi třiatřicet a jsem astrolog. Jenže ještě nikdy jsem nic nového neobjevil. Pracoval jsem pro NASA, jenže, když projekt zkončil, vyrazili mě. Opustil mě manžel, protože si našel někoho prý mladšího, hezšího a bohatšího. Dělal, jako bych já nevydělával dost. Bydlím sám v městečku Doncaster v Anglii. Všichni mě mají za podívína, ale ten já nejsem. Jsem pouze sám.

Harry:

Je mi sedmnáct a jako jediný jsem se dostal z naší planety Tiaránie. Živý, musím podotknout. Naši planetu okupovali jiní obyvatelé. Byli to vši galaxie. Neměli domov, jen plenili a šli dál. Všechny obyvatele mé planet zabili. Až na mě. Rodiče mi říkali o jistém muži, který žije na planetě Zemi a tak tam byla mířena má cesta.

Louis:

Volala mi NASA, že mají další projekt, ale já jim odpověděl, ať so to strčí do prdele. Budu tam půl roku a zase mě vyrazí? Ne díky. A navíc to stěhovásí? Jsem rád tam kde jsem a co, že  na tom, že mi nabízeli spoustu peněz. Na co? Nepotřebuji být bohatý, stejně jsem se smířil s tím, že umřu sám.

Večer jsem si vzal svůj teleskop a jako každou noc koukal do nebe. Najednou se tam něco zalesklo a jsem si jistý, že to tam ještě včera nebylo. Objekt se velikou rychlostí blížil k Zemi. Najednou někam dopadl a na obloze nezbylo ani památky po objektu. Napřímil jsem se a zatřepal hlavou. Co to k sakru bylo? Koukl jsem se na hodinky na mém zápěstí a všiml si, že jsou tři ráno. Měl bych jít spát. Ráno moudřejší večera, no ne?

Harry:

Dostával jsem se na obježnou dráhu Země a po pár hodinách jsem cítíl, jak mě gravitace přitahuje. Prostupoval jsem atmosférou, takovou rychlostí, že jsem nepostřehl, že jsem přistál. No spíš spadnul, jako švestka. Z hlavy mi vytékala krev a ruka mě bolela. Ale žiju a to je hlavní. Rychle jsem si na hlavu nasadil helmu, abych mohl dýchat. Vylezl jsem ze svého záchraného modulu a napřímil se. Rozhlédl jsem se a nikde nidko. Protáhl jsem se a aktivoval zneviditelňující bublinu, která byla kolem mé lodi. "Pane. Myslím, že si můžete helmu sundat. Je tady kyslík." Promlkuvil na mě Terence. Můj vynález. Myslím, že na Zemi se tomu říká umělá inteligence. Jenže já ji sestavil, když mi byli čtyři roky. "Díky Terenci." Sundal jsem si helmu a nadechl se. "Fuj. Vždyť jejich kyslík je znečištěný." Zanadával jsem si a zase si helmu nasadil. Rozhlédl jsem se a zamyslel jsem se. "Musím najít toho muže. Terenci, kudy?" "Pane, myslím, že nejsem přizpůsoben na hledání lidských mužů." Povzdechl jsem si. "My hledáme jen jednoho, a pokud ho nenajdeme, zemřeme. My oba." Dodal jsem a to už Terenc vyhledával. "Pane, měl by jste jít rovně až na silnici.A potom rovně." Povzdechl jsem si a vydal se k tomu záhadnému muži. Louisovi. Tak se totiž jmenuje.

Poznámka autorek:

A je tady další povídka. Snad se vám bude líbit. Na pokračování si počkejte. Jak myslíte, že to dopadne? DXS:-*