Láska mezi oblaky

Neplač!

Harry:

Louis mi se zamračením podal počítač a já najel na stránky jedné organizace. No nedá se to říct organizace, není to přece obchod s bílým masem, ale jak nazvat sdružení, kde jsou děti k adopci? Adopční kancelář? Dejme tomu. Najel jsem na stránky jedné adopční kanceláře a pročítal si dokumenty k tomu, aby jsme mohli mít dítě. Louis odešel asi do kuchyně, podle zvuku. Jedlík jeden. Vyplnil jsem papíry a poslal je mailem. Nebylo nijak pozdě a tak jsem se koukal dál. Asi po půl hodině mi na email odpověděli, že pokud máme zítra čas, což my máme, tak máme přijít do jejich kanceláře a uvidí co zmůžou. Možná jsem jim měl napsat, že nemám přítelkyni, ale přítele. No, uvidíme zítra. "Tak co? Našel jsi tam něco?" Sklopil jsem monitor a koukal na Louise, který něco žvýkal. "Jo našel. A zítra máme přijít na pohovor. V deset ráno." Louis se skoro zadusil a když se vzpamatoval, svalil se do postele celý červený. "Já jsem myslel, že gayům děti nedávají." Rychle jsem odvrátil pohled a zaklapl počítač. Odložil jsem ho na stolek vedle postele a lehl si. "Ty jsi jim to nenapsal?" Ležel jsem k němu zády a vymýšlel nějakou lež, ale nic mě nenapdalo, protože jsem byl až moc pod velkým tlakem. Louis mě přetočil na záda a koukal se mi z příma do očí. Tentokrát se zdál být větší než obvykle. Oči se mu stahovaly do tenkých škvír a okolo očí se mu vytvořily vrásky. Měl nakrčený nos a rty v tenké lince. Obličej červený a dech zrychlený. Ten se dneska asi nebude chtít mazlit. "No tak jsem to tam zapoměl napsat, no?" Louis si sedl vedle mě a svěsil ramena. "Víš, co to bude, až tam zítra přijdeme a oni neuvidí žádnou ženskou? Harry, stojí ti to za to?" Nic jsem neodpověděl. Jen jsem si lehl na bok, zády k němu a tiše vzlykal do polštáře.

Louis:

A je to tady. Zase jsem ho rozbrečel. "Prosím, neplač. Nechtěl jsem na tebe křičet." Harry se zavrtal víc do deky a dál plakal. Přivinul jsem ho k sobě a svíral ho v objetí. "Vím, jak moc chceš dítě. Ale ne vždy to jde podle plánů." Harry přikývl a otřel si slzy. Upřel na mě svůj zelený pohled a čekal na nějakou podporu, možná útěchu. "Ty snad dítě nechceš? Nebo ho nechceš jenom se mnou?" Srdce mi vynechalo několik úderů, když mi tohle řekl. "Jistě že dítě chci s tebou. Ale nemyslíš, že je na to brzo?" Harry odstrčil mé paže od sebe a sedl si. "Louisi, je to třicet, mladší už nebudeš. V kolikati chceš mít děti? V padesáti? Promiň, sle tak dlouho já čekat rozhodně nechci." Harry byl červený a tváře měl mokré od slz. Vlasy měl rozcuchané a pořád mu padaly do očí. "Sám jsi ještě dítě. Ještě ti nebylo ani osmnáct. Nejsi plnoletý. Na Zemi to chodí trochu jinak." Harry se zarazil a koukl na mě. "Ale mě už osmnáct bylo." Zarazil jsem se a přimhouřil oči. "Kdy?" "No před měsícem." Nechápavě jsem na něj hleděl a nevěřil vlastním uším. On měl narozeniny a mě o nich neřekl? "Proč jsi mi neřekl, že máš narozeniny? Oslavili by jsme je." Harry naklonil hlavu na bok a koukal na mě. "U nás se nic neoslavuje. Prostě další den v roce." Tak to mě dostává. "Víš co, zítra zajdeme do té kanceláře, ale nic si od toho neslibuj, ano? A hned potom půjdeme koupit nějaký dárek k tvým narozeninám. Něco si vybereš a pak to oslavíme. Koupíme dort a taky svíčky." Harry si konečně svázal vlasy a teď už normálně vidí. "Potřebuju ostříhat. Když myslíš, že to oslavíme, tak dobře." Usmál se a já přikývl na obojí.

Harry:

Nemohl jsem dospat rána a proto už v sedm stojím pod sprchou a myju se. Podruhé. Vstával jsem asi před hodinou a neměl jsem co dělat. Vlasy mi lezou do obličeje a je opravdu nejvyšší čas je ostříhat.
Louis ještě spokojeně oddechuje a tak využiju situace a seběhnu dolů nachystat snídani. Otevřel jsem lednici a zhrozil jsem se. Nic tam nebylo. Zavřel jsem ji a znovu otevřel v domění, že tam bude nějaké jídlo. Takhle jsem to udělal několikrát, ale jídlo nikde. Ve dveřích jsem si všiml, že stojí Louis a směje se. "Louis vykradli nás. Lednice je prázdná. Musíme něco udělat." Louis dostal až hysterický záchvat smíchu a já s pozdvyženým obočím koukal na něj a ještě si podupával nohou. Po dlouhé chvíli se Louis uklidnil a setřel si slzy z tváří. "Už jsi se uklidnil?" Zeptal jsem se nabroušeně. "Nikdo nás nevykradl. Musíme zajet na nákup." Došel ke skřínce a vyndal z ní kafe a po mě hodil müsli tyčinku. Snídaně? Super. Koukl jsem se na hodiny a všiml si, že bude devět. "Louisi, musíme se jít nachystat. V deset máme výt v kanceláři." Louis koukl na hodiny a pak jedním lokem dopil kávu. Umyl hrníček a já vyhodil obal od mé snídaně.