Láska mezi oblaky

Děs a hrůza

Louis:

Koukl jsem se vystrašeně na Harryho, který stál kousek ode mě a všechno slyšel. "To bude v pohodě. Jenom určitě chtějí vědět, jak jsme se dostali na Zemi. Nic víc." Snažil se mě uklidňovat, ale moc mu to nešlo. "Nic víc? Děláš si legraci, že? Jak jim mám, asi vysvětlit, že jsme neumřeli ve vesmíru, že jsme nedokončili misi a že jsme se na Zemi dostali tak, že nás dovezli mimozemšťani ve své lodi. To by nás oba zavřeli do blázince na hodně dlouhou dobu." Harry se vylekal a přiskočil ke mě. "No a tak co budeme dělat?" To kdybych věděl. "Nevím, ale teď musíme oba odletět na Floridu. Takže si jdi sbalit." Harry se na mě podíval, ale nic neřekl. Jen přikývl a pomalu se vzdaloval. Ještě než došel ke schodům do prvního patra ohlédl se a pak pelášil nahoru. Povzdychl jsem si a usedl na pohovku. Hlavu jsem si dal do dlaní a schoval ji. Zavřel jsem oči a nadechoval se ústy, tak jak mě to máma, teda Jay, teda ach, kdo vlastně je? Je to prostě máma. Tak jak mě to máma učila, když jsem byl malý. Protože se mi ve škole všichni posmívali a šikanovali mě, měl jsem dost často panické záchvaty. Máma mě naučila jak na ně. Ale teď je to spíš ještě horší. Nelepší se to a já lapám po dechu. Celý svět se semnou točí a mě se mlží před očima. Nemůžu dýchat a následně padám.

Harry:

Naposledy jsem se na něj ohlédl a mířil do ložnice, sbalit si. Když jsem naházel věci do tašky, sevřelo se mi na hrudi tak moc, že jsem myslel, že umřu. Bolest byla tak velká, až jsem klečel na kolenou a držel si hrudník. Po chvíli jsem zvládl postavit se a opatrně sejít dolů do obýváku. Špatně se mi dýchalo a srdce mi bušilo jako splašené. Ale to nebylo nic v porovnání s tím, co jsem našel dole. Louis ležel na podlaze, byl bledý a nedýchal. Silně jsem ho praštil do hrudi a doufal, že to zabere. Nikdy jsem nikoho neoživoval, ale tohle jsem viděl v jednom filmu, na který jsme se s Louisem dívali. Louis najednou prudce otevřel oči a zhluboka se nadechl. Vystrašeně na mě koukal a znovu se snažil nadechnout. Nešlo mu to, proto jsem ho praštil do zad. Nakonec to pomohlo. "Co se ti stalo?" Platl jsem se vystrašeně, protože jsem měl opravdu strach. "Udělalo se mi zle a nemohl jsem dýchat. Začala se mi točit hlava a dál si nic nepamatuju." Vtiskl jsem ho do pevného objetí a rozplakal se úlevou. Kdybych jen přišel o chvíli později mohlo být už pozdě. "Proč pláčeš? Už je všechno v pořádku." Setřel mi slzy a lehce se usmál. "Kdyby jsem přišel jen o chvíli později nebo nepřišel vůbec, mohl jsi umřít." Posledních pár slov jsem řekl tak zlomeným hlasem, že jsem se znovu rozplakal. "Už jsem v pořádku, ano? Sbalil sis? Musíme vyrazit co nejdříve." Přikývl jsem a postavil se. Natáhl jsem ruce k Louisovi a pomohl mu zvednout se. Pomalu jsme došli až do ložnice a já vzal svou tašku a jelikož tam bylo místo, dal jsem tam i Louisovy věci. Převlékli jsme se a zase mířili na letiště.

O pár hodin později

Louis:

Právě nás taxík veze k NASA. Jestli mám strach? Ano mám, kdo by neměl? Zastavili jsme a já podal bankovky taxikáři. Oba s Harrym jsme vystoupili a mířili k hlavní bráně, kde na nás čekali dva zřízenci, aby nás dovedli k řediteli Charlesi Boldenovi. Mířili jsme přes několikero dveří, až jsme stáli před velkými dvoukřídlými dveřmi, za nimiž sedí náš kat. Zaklepal jsem a čekla na tiché dále, které nevylo ani tak tiché a ani tak zdvořilé, jak jsem doufal. Harry se lekl a proto nadskočil. Lehce jsem ho pohladil a otevřel dveře. "Dobrý den pane, já..." Ani mě nenechal domluvit. "Jak je možné, že jste naživu, Tomlinsone? Za celou svou kariéru, jak u letectva tak tady v NASA jsem neviděl nic podobného. Máte co vysvětlovat." Zadrhl se mi dech a polil mě studený pot. Dlaně jsem měl mokré a špatně se mi dýchalo. "Jak jste se dostali zpět?" Další otázka a po ní další a další. Ani na jednu jsem nedokázal odpovědět. "Pane, prosím, věřte nás, kdyby jsme to mohli říct udělali by jsme to. Ale zaprvé nevěřil by jste nám a za druhé poslal by jste nás do blázince a tam já rozhodně nechci. Prostě jsme se dostali zpět a vy můžete být rád, že nikdo nepřišel k úhoně, no ne?" Koukl jsem se na Harryho, který se ujal slova a ředitel Bolden i já jsme na něj zírali, jako na zjevení. "Co jste to právě řekl, mladíku? Vy mi chcete říct, že se nemám ptát, jak se mí astronauti dostali zpět z vesmíru, když tam měli zemřít? Děláte si jen legraci? Protože já se nesměju." Zvýšil hlas a Harry sebou lehce cuknul, protože takouvou reakci asi nečekal. "Fajn, když chcete vědět pravdu, tak vám ji tedy řeknu." "Ne, Harry ne!" Ale Harry mě nevnímal. Stoupl si a hleděl na ředitele. Nadechl se a všechno mu odzačátku povyprávěl. "A teď mi slibte, že nám dáte pokoj a celou misi nám proplatíte a že naše rodiny a nás už necháte na pokoji, jo a vynechme z toho blázinec, hm?" Bolden si sedl do velkého křesla za stůl a civěl na nás.

Harry:

Už jsem to nemohl vydržet, to ticho, kdy nikdo nic neřekne a slyšíte, jak spadne špendlík na zem. "Řediteli?" Bolden se na mě podíval a polkl. "Tohle taky nebyla legrace, tohle myslím slrtelně vážně." Bolden koukal na mě a pak na Louise a měřil si nás zkoumavým pohledem. "Řeknete už něco?" Byl jsem netrpělivý a ticho mě zabíjelo. "Ano, jistě. Myslím, že nikdo z nás nechce  mít problémy. Tenhle rozhovor se nestal a misi budete mít samozřejmě zaplacenou. Jen chci, aby jste pro nás pracovali. Alespoň na zkrácený úvazek." Ramena mi poklesly a já si oddechl. "Řediteli, nemyslím si, že je to dobrý nápad." "Takové schopně lidi..... lidi, jako jste vy, je škoda si znepřátelit. A chtěl bych, aby naše spolupráce pokračovala. Byli by jste tady jen čtyři měsíce v roce, to je vše. Dostali by jste byt tady na Floridě a nemuseli by jste nic platit. Skuste o tom ještě popřemýšlet, ano?" Louis se lehce usmál a přikývl. "Popřemýšlíme o tom a dáme Vám vedět do pátku, ano?" Dnes je úterý, takže v pátek už můžeme zase ležet v naší ložnici. Let totiž trvá celkem dlouho a než se dostaneme domů, bude čtvrtek. Ředitel radostně přikývl a začal hrabat ve stole. Vytáhl šekovou knížku a podal nám dva šeky s naší výplatou. To je trošku víc nul než jsem čekal. "Mohl by jste mi prosím poslat všechny podklady na email? Pročtu si to a v pátek se Vám ozvu." Ředitel přikývl a vstal. "Ano, jistě. Rád jsem vás viděl. Oba dva." "To i my vás, pane." Potřásli jsme si s ním rukou a mířili pryč s budovy.

Louis:

Už jsme se děli v letadle zpět domů a Harry za celou dobu nepromluvil ani slovo. "Harry?" Ani se na mě nepodíval a jen svěsil ramena. "Omlouvám se, měl jsem to nejdřív probrat s tebou. Mrzí mě, že jsem o nás všechno řekl." Vzhlédl na mě a v očích měl zase slzy. "Noták. Nic se nestalo. Sice jsme to měli probrat spolu, ale zachránil jsi nám kůži. Co říkáš na tu nabídku?" Natočil jsem na něj monitor notebooku a Harry sběžně prolítl řádky. "Nevypadá to nejhůř. Vlastně by jsme vedli tým, který poletí do vesmíru. A taky budeme mít dost času sami na sebe. Přece jen, kdo může říct, že pracuje jen čtyři měsíce a za tolik..... Páni to je peněz." Harry vykulil oči, když viděl tu sumu, co nám nabízí. "Tak co, vezmeme to?" Zeptal jsem se a hleděl na něj. "To musíš rozhodnout ty. Vždy jsi chtěl být známý a takhle můžeš ukázat svému bývalému, že jsi něco a že tě neměl opouštět." Harry se na mě zazubil a přitáhl si mě k sobě. "Ale je dobře, že tě opustil, protože teď patříš jenom mě. S nikým se o tebe nemusím dělit." Dodal polohlasem a políbil mě.

Doma jsme šli hned vybalit a já šel zavolat Boldenovi. Vždy mi přijde, jako bych mluvil s ředitelem ve škole a obhajoval se, že já nic neudělal. Bolden byl potěšený, když jsem mu řekl, že oba dva souhlasíme a budeme pracovat pro něj. Řekl, že za dva měsíce máme přijet a hned nám předá klíče od našeho bytu na Floridě, kde budemem bydlet, když budeme pracovat. Prý je zařízený, takže se o nic nemusíme starat. "Louisi?" Harry ležel na mé hrudi a tulil se ke mě. "Hmm?" Dal jsem mu pokyn, aby mluvil a dokončil svou myšlenku. "Chci dítě." Najednou se mi zastavilo srdce. co to právě řekl? Dítě? "No nebuď hned tak vyplašený. Chápu, že chceš počkat až po svatbě, nebudu na tebe tlačit, ale pokud chceš, můžeme na něm už teď zapracovat." Vyzývavě na mě koukal a jenom tak omylem mu s ramene spadl vytahaný svetr. "Harry, lásko, víš, je to velká zodpovědnost a taky to stojí hodně peněz, než ho vychováme, než mu najdeme dobrou vysokou a děti pořád pláčou. A navíc jestli sis nevšiml ani jeden z nás není holka. Jak chceš asi zapracovat na miminku?" Harry jen pozvedl obočí a začal se smát. "Louisi, myslíš si, že jsem takový idiot a nevím, jak se dělají děti? A taky, že k tomu potřebuješ holku? Na stole je počítač, myslel jsem, že by jsme se koukli na adopce. Ale pokud se chceš pokusit o dítě nějak jinak, teda nevím, jak to chodí tady na Zemi, ale nám děti čáp nenosí, nebudu ti bránit." Harry na mě koukal jak na blba a celou dobu se smál. "Haha, vtipný. Jen jsem myslel, že si myslíš, že můžeme mít my dva děti. Myslím nějak přirozeně. Jo, fajn, jen se mi směj." Zamračil jsem se a podal mu počítač. Cítil jsem se jako idiot.

Poznámka autorek:

Zdravíčko. Jsme zase zpět s novým dílem. Snad se vám líbil. Jen chceme připomenout, že až dokončíme tento příběh, dopíšeme Robolove a o náměty na další příběh si můžete psát do komentářů nebo do zpráv. DXS :-*