Láska mezi oblaky

To osudné ráno!

Louis:

Jako každé ráno jsem si uvařil hrnek čaje a i s kouřící tekutinou v mém oblíbeném hrníčku jsem si sedl na terasu a vychutnával ranní sluneční svit. Bydlím celkem dál než ostatní, ale zato tu mám klid a nesvítí tady tolik pouličních lamp, takže bezproblému můžu sledovat hvězdy. Vychutnával jsem si svou již druhou cigaretu, když se předemnou objevovala postava. Teda myslím, že to byla postava. Šla po prašné cestě, která je kousek od pole. Postava se rychle přibližovala a já usoudil, že to bude jen nějaký místní zapálený do sportovec. Nevěnoval jsem osobě žádnou pozornost, když se mi ztratil z dohledu jen mě to utvrdilo v tom, že to byl vážně nějaký rychlochodec. Opřel jsem se zase do svého pleteného křesla a nechával na sebe dopadal lehké světlo slunce. Po chvíli se nějak zatáhlo, alespoň to byla moje první myšlenka. Dostal jsem se z euforie a otevřel oči. To co jsem viděl, mě málem zabilo.

Harry:

Plahočím se tady od noci a jsem unavený. Mám hlad a necítím nohy. Ještě, že mám jenom dvě. Tomu jsem se musel zasmát, protože jiní obyvatelé galaxií, nají nohou více. "Trevore, myslím, že jsi se stratil." Povzdechl jsem si a šel nějakou prašnou cestou. Začínalo být tepleji a tepleji a já měl na sobě svůj oblek a řeknu vám, že být v něm není žádný med. Bylo mi horko, cítil jsem svůj pot na zádech a taky svůj ne moc vabný zápach. "Pane, myslím, že v dáli je nějaký dům. Jistě to bude on." Povzdechl jsem si. No co mám dělat? Mířil jsem rychle k onu domu a zamířil na zadní zahradu. Všiml jsem si muže. "Pane, myslím, že je to ten lidský muž, kterého hledáte." Uchechtl jsem se. "Trevore, on není člověk, je stejný jako my. Teda jako já." Předstoupil jsem před něj a zastínil mu. Neochotně zamručel a otevřel oči. Svá krásná poměnková kukadla. Zalapal po dechu a začal si mě prohlížet. "Ahoj Louisi." Řekl jsem a viděl zděšení v jeho očích. "Počkej, nechci ti ublížit. Ach jo, to jsem nezačal nejlépe." Stále na mě vytřeštěně koukal a klepal se. "Kdo- kdo j-jsi?" Vykoktal ze sebe. Že by neuměl normálně mluvit? "Jsem Harry a jsem z planety Tearánie, která vybuchla no a rodiče mi řekli, že jsi na Zemi a že tě mám najít. Tak jsem tady. Neboj, jsi stejný jako já, takže to určitě pochopíš, protože když tě poslali sem, byl jsi malý. Ale co já vím, v té době jsem ještě nežil." Začal jsem plácat první co mě napadlo a on na mě stále koukal. "Co?" Zakřičel a postavil se. "Ehm.... Přicházím v míru?" Zasmál jsem se, ale to on už vystřelil do jeho domu. S křikem. Jej, takovou reakci jsem nečekal.

Louis:

"Ehm... Přicházím v míru?" Postavil jsem se a s křikem jsem vběhl do domu. Co to doprdele bylo? Jak jsem jako stejný jako on? Nic nechápu. Proboha. Zastavil jsem se a někdo mě chytil za rameno. Kdo asi? "Nechci ti ublížit." Pomalu jsem se otočil a koukal na něj. Byl vyšší než já o dobrou půl hlavu. Měl širší a celkově vysprotovanou postavu. Taky mám hezký tělo, ale proti němu jsem těžký béčko. "Tak- tak co chceš?" Koukl se na mě a lehce se usmál. Dolíčky? A jsem v prdeli. Začal pohybovat svými dokonalými rty, ale to co z nich vypouštěl, jsem já nepobíral. "Hej. Posloucháš?" Zamrkal jsem a přikývl. "Jo? Tak co jsem říkal?" Přimhouřil na mě oči. "Eh.... Nevím." Pokrčil jsem rameny a obešel ho. Šel jsem do kuchyně a nalil si sklenici vody. Trochu vody jsem si taky chrstnul do obličeje a snažil se vzpamatovat. "Louisi, vím, že to zní divně, ale jsi ze stejné planety jako já. Louisi, prosím, musíš mě vyslechnout." Opřel jsem se o linku a jako správně vychovaný jsem mu nabídl sklenici vody. Sundal si helmu a nadechl se. "Máš hezky čerstvý vzduch." Usmál jsem se. "To bude asi tou klimatizací." Přikývl, napil se vody a koukl na mě znechuceně. "Co to je?" Vodu vyplivnul zpět do sklenice a šklebil se. "No voda. To tam u vás nemáte?" Zakroutil hlavou. "Rozhodně ne něco tak hnusného. Vlastně už tam nic není." Nechápal jsem. Seděl na židli u stolu, tak jsem si sednul naproti němu. "Jakto?" Povzdechl si a usmál se. "Tak já ti to všechno povím od začátku, ano?" Přikývl jsem. "Jmenuji se Harry a jako jediný jsem přežil. Teda teď jsme dva. Když jsi se narodil, byl jsi poslán sem, protože na naši planetu se řítilo nebezpečí. Tví rodiče svého činu následně litovali, ale byli přesvědčeni, že jsi v bezpečí. Nicméně o pár let později jsem se narodil já. A byl jsem prostě jiný, než ostatní. Mírodiče mi řekli o tobě a poslali mě sem, aby přežil alespoň někdo. Všichni na planetě zahynuli. Celá planeta zahynula. Rodiče mi říkali, že tě mám najít a ty mi pomůžeš." Zamrkal jsem na Harryho a zhluboka se napil vody. "Povíš mi teď něco o sobě, Louisi?" Co mám jako dělat?

Harry:

Nevypadal nadšeně. Povzdechl si, ale nenechal se dlouho pobízet. "Jmenuju se Louis Tomlinson. Rodiče mě adoptovali, když mi byl asi rok. Prý jsem se jim zjevil na Vánoce na zahradě a oni si mě nechali. Vystudoval jsem astrologii, protože mě to ke hvězdám táhne. Ale to co říkáš ty, je šílenost. Nemám žádné superschopnosti ani nejsem nijak vyjímečný." Koukal jsem se na něj a usmál se. "Opravdu není nic v čem by jsi vynikal? Kolik ti je let?" Koukl se na mě zamyšleně a pak dodal. "Možná, že jsem vystudoval dřív než ostatní, ale to není nic neobvyklého. Je mi třicet." Přikývl jsem. Asi si neuvědomu, že nemluvíme tak jak na Zemi, ale naší mateřštinou. "Máš děti a manželku?" Zase vytřeštil oči. "Ne, ani jedno. Proč?"Usmál jsem se, už poněkolikáté. "Protože jinak bych je musel zabít." Vyprskl na mě tu hnusnou tekutinu a já si ji utřel do rukávu. "Vtipný Louisi. Máš štěstí, že jsi mi nepoškodil Trevora." " Co? O čem to ksakru mluvíš?" Pokroutil jsem hlavou. "Dělal jsem si legraci, nedokázal bych nikoho zabít a čím asi? Příborem? A Trevor je můj vynález. Na Zemi se tomu říká umělá inteligence? Jenže, je tošku víc vyspělá." Louis na mě hleděl a ani se nehnul. Po chvíli zamrkal a postavil se. "Proč nemáš ženu?" Louis se na mě otočil a zesmutněl. "Měl jsem manžela, muže, ale opustil mě, protože si myslel, že pro něj nejsem dost dobrý a hezký a mladý." Otočil se, ale já si všimnul, že pláče? Postavil jsem se a otočil ho čelem k sobě. Pozvedl jsem mu bradu a setřel mu slzy. Pevně jsem ho objal. "Nikdo nemá právo na to, aby ti ubližoval. Už se ti nic nestane. O to se postarám." Zabrblal jsem si poslední větu pro sebe, ale věděl jsem, že mě slyšel. Odtáhl jsem ho na délku paží a koukal mu do očí. "Jsi krásný, mladý a vyjímečný a neříkej, že ne, protože spolu mluvíme v naší mateřštině a ty mi rozumíš a to neumí zase tolik lidí." Zase jsem ho objal a jeho naplnutí se uvolnilo. Po chvíli se odtáhl a setřel si slzy. "Jsi první, komu jsem to řekl."

Louis:

Harry mě svíral v objetí a utěšoval. Odtáhl jsem se a setřel si slzy. "Jsi první, komu jsem to řekl." Lehce jsem se usmál. "Nechci ti nic říkat, ale smrdíš. A pokud tady máš zůstat musíš se umýt." Nakrčil jsem nos a usmíval se. "Oh, děkuji. Já vím, taky se necítím nejlépe. Je tady teplo a já jsem šel celkem kus cesty." Přikývl jsem a zavedl ho do koupelny. "Počkej. Já nevím, jak se to používá." Pokroutil jsem hlavou, hlavně, že je to tak vyspělá rasa. "Svlékneš se, stoupneš si pod sprchu a zapneš vodu. Pujč si můj šampón a sprchový gel. Tím se umyješ a spláchneš to. Ale ať se ti to nedostane do očí, jinak to bude štípat." Pořád přikývoval. "Stůj." Křikl, když jsem chtěl odejít. Byl už nahý a pod sprchou, ale nevěděl, jak pustit vodu. "Ukaž, nastavím ti to." Přikývl. Neobtěžoval se zakrýváním. Podle toho, co jsem viděl, by to ani nezakryl. Pustil jsem mu vodu a zavřel ho ve sprcháči. Nechal jsem mu na umyvadle ručníka a odešel jsem.

Vařil jsem oběd, když se zamnou ozvalo zakašlání. Otočil jsem se a tam stál Harry. Celý nahý. "Proč ses neoblíknul?" Uchechtl se. "Nemám oblečení. A do toho obleku zanovu nepolezu, dokud nebude čistý." Povzdechl jsem si, stáhnul planem pod hrncem a vedl ho do patra do své ložnice. Otevřel jsem skříň a podal mi svoje boxerky a volnější tričko, teda mě bylo volné, jemu tak tak. Potom kraťasy, protože venku bylo horko. A oba jsme šli do kuchyně. "Něco se ti pálí." Brouknul Harry a já běžel ke sporáku. Vypnul jsem to a snažil se zachránit omáčku na špagety. "Takže si mě necháš?" Udělal na mě psí oči a tím mě obměkčil. "No a mám na výběr? Jen doufám, že mi nezdemoluješ dům." Harry se postavil a došel ke mě. Chytil mě za tváře a začal mě líbat. "Takže teď jsme pár a ty si mě vezmeš?" Vytřeštil jsem oči. "Cože?" Harry odemě kousek poodstoupil a zamračil se. "Harry, takhle to nefunguje. Musíš se s tím druhým navzájem poznat a bydlet s ním nějakou chvíli. Musíte se milovat. Svatba je prostě vyjímečná." Harry se na mě smutně koukl. "Ale ty mě už znáš a já tebe taky. Já tebe miluju. A už spolu bydlíme. Proč to nejde? Protože jsem mladý? Nebo se ti nelíbím? Neumím ti dát správně pusu? Nebo proč? Řekni mi to." Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po tváři. "Jsi mladý a na mě až moc. Tady na Zemi není zvykem, že jsou spolu dva lidé s takovým věkovým rozdílem. A umíš dávat ty nejlepší polibky. Jen tomu musíš dát čas, nejde vše najednou. Musíme se poznat, tím myslím, že se musíme zžít, poznat zvyky toho druhého co má rád co ne a tak různě, chápeš?" Harry přikývl. "A miluješ mě?" Dodal smutně. Rozevřel jsem náruč a nechal ho, aby se mi zavrtal do hrudi. "To víš, že ano, ale než bude svatba musíš tomu dát víc času, ano? Půjdeme se najíst?" Harry se odtáhl a přikývl. Vážně ho miluji? Je to vůbec možné?

Poznámka autorek:

Pro ty co čtou tuto povídku - Hurá, dočkali jste se. Snad se vám díl líbil a i nadále zůstanete našimi věrnými čenáři. DXS :-*