Take-over

8. chapter - Bye Megan

POHLED TISSANDRA

Probudila jsem se už něco před půl hodinou a od té doby, jen tak sedím a koukám do prázdna. Většinou, když jsem se ráno probudila, jen tak jsem seděla a přemýšlela. Ani nevím o čem konkrétně ale zkrátka jsem si užívala to, že můžu plavat v mých myšlenkách sama, a nikdo mě při tom neruší. Problém ale byl, že těch volných chvílích, kdy jsem mohla jen takhle sedět a přemýšlet, bylo až moc. Většinu mého času jsem skončila právě takhle. Takhle sama, ztracená ve svých zamotaných a intenzivních myšlenkách.

Poslední dobou se mi hlavou honily představy o tom, jaké by to bylo, kdybych se opravdu dostala ven z kopky. Ven, do toho opravdového světa. Myslím, že bych už neměla pocit, že se před něčím schovávám. Tady ten život, který jsem měla, nebyl opravdový. Byl nereálný. Nebylo to skutečný. Žila jsem tady tak, jak se v opravdovém světe nežije. Schovávala jsem se a nedělala jsem vlastně nic. Ráno jsem se probudila, někdo mě vyzvedl a dovedl na snídani, tam jsem se najedla, potom zpátky do pokoje, potom zase na oběd a takhle to šlo pořád do kola až do té doby, než jsem musela jít spát.

A během toho všeho jsem míjela a potkávala lidi, který mě neměli rádi. Buď mě neřešili a dělali že mě nevidí a zkrátka jsem jim byla úplně jedno a nebo to byl ten druh typ, kdy mě jenom vraždily pohledem a nejraději se mě zbavily, protože se mnou měli jen práci. Denně se na mě muselo střídat hromada lidí, protože sám Harry na mě neměl čas, i když musím říct, že poslední dobou ho vídám více a více. Ale i přes to mi někdo musel vařit, musel mi jezdit nakupovat oblečení, někdo mě musel hlídat a spoustu dalších činností, které pro mě museli dělat.

Ale já jsem se jim nedivila. Koho by to taky že bavilo? Starat se o nějakou malou holku, která je totálně neschopná. "Dále." vyjde ze mě automaticky, když se ozve zvuk pravidelného klepání na dveře. Zvědavě jsem vyčkávala, kdo vejde do mé kopky. "Snídani máš na stole." nakonec to byla Viola. Překvapeně zamrkám, docela dlouho jsem jí neviděla a proto jsem se neubránila menšímu úsměvu a rychlému vyskočení z postele na nohy.

Poslušně jsem se navlékla ponožky, které mi Harry nařídil nosit, jakmile jen vylezu z postele. Ukázalo se, že ty moje neustále rýmy a kašle, byli právě od toho, že jsem nenosila ponožky. Dále jsem se natáhla pro mikinu černé barvy a pospíchala ke dveřím za Violou. Neviděla jsem jí opravdu dlouho, takže jsem si jí s menším úsměvem prohlédla. Vypadala pořád stejně pěkně. Její hnědé a na konci zkroucené vlasy, jí padaly na ramena a její hnědé a zářivé oči, byli olemovány černou linkou a řasenkou. Ráda jsem jí viděla a opět jsem si potvrdila myšlenku, že Viola je opravdu pěkná.

"Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli." pokusím se navázat konverzaci. Přece jenom, Viola byla jedna z mála, která se se mnou tak nějak bavila. Přišlo mi, že je hodná a že by mě snad jako jediná mohla nějakým způsobem pochopit. "Neměli bychom se nějak extra zdržovat. Jak říkám, snídani máš na stole, tak pojďme." ale Viola se se mnou očividně bavit nechtěla. Její tvář byla neutrální a pevná. Žádný náznak po úsměvu. Naopak. I na její tváři teď vládl otrávený a nepříjemný pohled věnovaný mně.

Nařídím sama sobě, ať jsem zticha a raději jí tiše následuji směrem do kuchyně. Copak mě tu opravdu všichni tak moc nesnáší? Když dojdeme do jídelny, na stole uvidím vajíčka se slaninou a k tomu dokonce můj oblíbený pomerančový fresch. Překvapeně pohlédnu na Violu vedle mě. "Jak víš, že mám tohle jídlo nejradši?" podivím se. Pochybuji, že má funkci, alá jsem vědma.

"Harry chtěl abych ti vařila jen to, co máš ráda a vajíčka máš prý nejradši. Takže si nech chutnat." odpoví mi suše a mě hned dojde, že Viola měla tohle všechno, jako příkaz od Harryho a v žádném případě by to neudělala, sama od sebe. Vlastně, nikdo by tu pro mě nic neudělal, kdyby nemusel. Všichni to dělali jen proto, že jim to Harry nařídil.