Take-over

55. chapter - Appeasement

Zayn's point of view.

Cítím jak mě moje tělo neposlouchá, když se snažím projít davem abych se mohl dostat co nejblíž ke schodům. Musel jsem se jako ten největší kokot zlejt až do takového stavu, kdy budu mít problém vůbec chodit rovně. Nevím, jak jsem se okolo toho všechno cítil. Neměl jsem tušení o tom, co se stalo. Jakmile jsem se probudil holky už byli vyklepané, Trissa dokonce brečela. Penn mi řekla co se stalo a já tomu na chvíli nemohl ani uvěřit. Poslední co si pamatuju je, že jsem byl na záchodě společně s Penn, která mi pomáhala udržet rovnováhu a pak už mám jenom totální okno. Probudil jsem se s příšernou bolestí a hlavy a zjistím, že před chvílí nějaký tři kokoti málem znásilnili Trissu. Právě teď nezáleželo na tom, jestli jí mám rád nebo ne... tady šlo o to, že se málem stalo něco, co by se stát do prdele nemělo. Já nechci ani pomýšlet, co by se stalo s Pennelopou, kdyby se neuměla proti takovým případu tak excelentně bránit. Pochybuju o tom, že by si jí nevzali a nestrčili do ní ptáka stejně, jako do Trissy.

Musím na tohle přestat myslet, nebo si ty kurevský hajzly najdu a hned jim rozbiju držku, jenže musím najít Harryho, abych mu řekl... co se stalo. Jediná věc, která mě uklidňuje je to, že je to Harry. A když jde o Trissu... nemá Harry žádné zábrany. Proto se těším, až se za těma mamrdama vydáme a vysvětlíme jim, že na naše holky se jen tak nesahá. Znovu musím myslet na to, co by se stalo... kdyby se rozhodli znásilnit i Penn. Správně by mi to mělo  být jedno, protože s ní jen píchám a nic k ní necítím ale já se prostě nemůžu zbavit toho zatraceného pocitu... když si představím ty jejich zasrané ruce, na jejím těle. "Jdi kurva do prdele." zařvu po jedné holce, které se mi nešikovně přihodí do cesty a já se o ní málem přerazím. V těle jsem měl pořád strašně moc alkoholu a proto jsem se pohyboval těžce. Každý posraný krok mi dělal ještě víc blbě na žaludku. Ještě chvíli budu muset snášet takovýhle prudký pohyby a přísahám bohu, že tady někoho zebleju. "Uhni." vyštěknu na další holku, která už byla jen ve spodním prádle. Její velká prdel mi bránila k tomu, abych se dostal ke schodům, ke kterým potřebuju.

Holka si pro sebe jen něco zamumlá a nakonec se i ona pohne a nechá mi tak volnou cestu. Držím se za břicho a přitom se snažím jít co nejrychleji. Chci najít toho zatraceného Stylese, který si se mnou snad hraje na schovávanou a potom se jít někam vyblejt. Necítím se totiž ani trošku dobře. Míchat tolik tvrdého alkoholu, se někdy hold nevyplácí. Konečně se dostanu k těm zatraceným schodům, který se mi najednou jeví jako zatraceně těžká překážka. Jsou na mě tak vysoký a vyjít je... znamená něco jako točit se dokola a čekat jestli se pobleju, nebo ne. "Hej Zayne! Brácho... pojď se mnou na bar. Dáme panáka." najednou na mě někdo zavolá. Mám potíže poznat jen po hlase o koho se jedná, popravdě mě to ani trochu nezajímá. Ignoruji ten hlas a snažím se vyjít první schod.

Zatím jsem ho zdolával statečně, dokud se ten hlas neozval znovu a spolu s ním i jeden kluk, který jsem nevěděl jak se jmenuje. Pamatuju si jen, že jsem s ním dneska pil. Přímo jsem s ním chlastal a možná taky kvůli němu se cítím tak na hovno. "Jdi do prdele. Nemám na tebe teď čas, potřebuju najít Stylese." zamumlám otráveně. Nechtěl jsem se vůbec vysilovat na rozhovor s ním ale nějak jsem ho odbít musel. Zdá se že moje řeči na něj zafungovali, protože jsem jeho hlas potom už vůbec neslyšel a já se tak mohl věnovat těm posraným schodům přede mnou. Postupoval jsem opatrně a přidržoval se zábradlí jak nějakej starej kokot. Všechna ta hlasitá muzika mi duněla hlavou a já měl pocit, že se z toho zblázním. Proč je to teď kurva tak nahlas?

S úlevou vydechnu, když zdolám i ten poslední schod a ocitnu se tak v horní chodbě tohohle domu. Snažil jsem se vybavit, jaká místnost patří k čemu. Sem nahoru jsem moc často nechodil. Naopak Styles tu byl docela často. Řešil tady nějaký určitý věci, který mě moc nezajímali a nebo tu jednoduše šukal, což teď když ho má ve spárech Trissa nepřipadá v úvahu. Takže tu nejspíš v jedné z těch místností je a s někým něco řeší. Zakroutím hlavou ze stranu na stranu a v duchu se zeptám sám sebe, jestli tohle doopravdy dělám. Proč se na to jednoduše nevyseru? Proč se nejdu bavit, nebo si někam lehnout a vyspat se z té obrovské nevolnosti? Proč dělám něco dobrého? Vždyť jsem zmrd! Zmrd, kterej nikomu nikdy nepomáhá.