Take-over

24. chapter - Outside

POHLED TRISSANDRA

Nevím jestli jsem slyšela dobře, ale vsadila bych se o cokoliv, že to Harry právě teď vyslovil. Opravdu teď řekl, že mě vezme ven? Zaraženě sedím a koukám mu do obličeje, na kterým není ani záblesk po nějakém vtipu nebo srandy. Jeho obličej byl vážný a tak všechno nasvědčovalo tomu, že to myslí zcela vážně. Nevěděla jsem, jak na to v tuhle chvíli reagovat, nebo co říct takže jsem jen rychle vyskočila na nohy, jako to před chvílí udělal i Harry a začala jsem hledat nějaké oblečení, které bych si na sebe mohla co nejrychleji hodit. Vzhledem k tomu, že ani nevím jaké je venku počasí protože nemám tušení, jaké je roční období, nevím co si obléct aby mi nebyla zima ale zároveň ani teplo.

"Vem si na sebe něco kurva teplýho. Takhle v noci je venku docela zima." Harry mi odpoví na mou otázku, která se ovšem usídlila jen v mé hlavě. Zdá se mi to, nebo ze mě Harry umí číst každým dnem lépe a lépe. Nevím, zdá se mi to jako hrůzostrašné, když vím že mě má takhle prokouklou. "Měla bys sebou hodit, jestli se chceš vrátit ještě před svítáním." promluví na mě hlubokým hlasem a tím mě donutí abych se natáhla pro jednoduché černé kalhoty, které bylo těsné obtáhnuté okolo mých noh a mikinu šedé barvy, pod kterou jsem měla bílé tílko.

"Počkám venku." protočí oči a zmizí, když vidí že bych se ráda převlékla aniž by mě někdo viděl. Musím uznat, že není úplně špatné, když z vás umí někdo číst tak, jako to umí Harry ze mě. Nemusíte potom nic říkat a ten druhý dělá přesně to, co chcete aby udělal aniž byste mu to museli říct, což mě zrovna u Harryho dost překvapuje.

Bolest hlavy jako by náhle nebyla. Cítila jsem se jako znovuzrozená, když jsem věděla že je tu nějaké šance, abych se dneska podívala ven. Myslím tím, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala? Poslední měsíce mého života trávím tady, zavřená v kopce a přemýšlím nad tím, jaké je to venku a teď? Teď mám možnost dostat se ven a uvidět po dlouhé době město, který je mi tolik osudným jen proto, že mám jeho kus v mém příjmení. Musím ale uznat, že kus ve mě se toho všeho bál ale ten druhý kus, který byl mnohem větší, se těšil a měl z toho všeho obrovskou radost.

Už jsem si jen nasadila mé černé vojenské boty a mohla jsem vyrazit. Ještě předtím, než jsem se vydala na chodbu za Harrym, jsem se musela třikrát v klidu a zhluboka nadechnout abych si pročistila hlavu. Nemohla jsem zkrátka uvěřit tomu, že se tohle doopravdy děje.

"No konečně." Harryho hlas se ozve jakmile vyjdu ze své kopky, už oblečená a odhodlaná k tomu, vidět to, po čem tak moc toužím. Ani ve snu by mě nenapadlo že zrovna dneska, se mi to splní. Nepočítala jsem, že zrovna dneska budu moct opustit továrnu. Bylo to na mě moc rychlé a já se z toho nestihla vzpamatovat, zkrátka to byl pro mě nepředstavitelný šok, který mi způsoboval tisíckrát rychlejší tep mého srdce, než obvykle.

"Opravdu mě vezmeš ven?" musela jsem se pro jistotu optat.

"Musím být sice zasranej kokot, když to dělám ale jo, takže dělej než si to rozmyslím." věděla jsem, že se to Harrymu nelíbí. Věděla jsem, že by mě nejraději nikam nebral a právě o to víc, mě nějakým způsobem potěšilo, že se to chystal udělat. Vím, jak moc si zakládal na tom, abych byla v bezpečí a nezáleželo na tom, jestli to dělal kvůli tomu, že to slíbil Dustinovi. Tady šlo o to, že to dělal a i přesto se mě rozhodl vzít ven a konečně... mi ukázat Ravenwood.

"Musíme bejt zticha, aby nás nikdo neslyšel."

"Proč?" nechápavě skrčím obočí.

"Nikdo se zkurveně nesmí dozvědět, že tě beru ven? Jasný?! Je to nebezpečný pro nás všechny, takže se neopovažuj o tom, někde ceknout, Trissandro!" Harryho jasný a drsný hlas mi dá jasně najevo, že tenhle malý výlet, bude muset zůstat jenom mezi mnou a Harrym. Myslím, že by to neměl být problém, protože jedinému komu bych to chtěla říct je Niall nebo Penn a to hold nějak vydržím, když to bude znamenat to, že nikoho z našeho spolku neohrozím.