Jsem tvá budoucnost ✓

Část třetí

„Louisi, budu potřebovat nově zařídit pokoj. Brzy budeme mít hosta," oznámil jsem důležitě svému komorníkovi lomeno sluhovi. Zkrátka svojí pravé ruce.

„Ano, pane. Můžu vědět, pro koho to bude?" zeptal se zvědavě a já otázku ignoroval.

Pravdou bylo, že už několik dní jsem po večerech sledoval jeden dům, hlavně tedy jeho obyvatele. John už si ze mě dělal srandu, že jsem tím posedlý. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych se ho zbavil, ale byl dobrý řidič a také dost chápavý. Navíc už věděl, jak vše chodí, a hledat a zaučovat nového by se mi už časově nevyplatilo.

Mimo to jsem ale i trávil víc času v práci a se svými společnicemi, protože to čekání bylo frustrující. Netřeba zdůrazňovat, že frustraci jsem vždy nesnášel.

Denně ve zprávách oznamovali, že vraha dvou lidí v South Camp zatím nenašli, ale policie si byla jistá tím, že se jedná o jednoho člověka. Přitom to tak vůbec nebylo.

„Jdete zase na lov?" otázal se nakonec Louis, když si všiml, že jsem přichystaný vyrazit ven a na předchozí otázku jsem mu nehodlal odpovědět.

„Ano. Potřebuju si pročistit hlavu."

„Už zase?"

„Měl jsem náročný týden. Další trocha rozptýlení mi neublíží."

„Dobře. Mohl bych vás ještě minutku zdržet?"

„O co jde?"

„Našel jsem...toho druhého člověka na to střídaní směn. Asi byste se s ním chtěl seznámit."

„Ano, probereme to zítra, Louisi. Můžeš jít domů, v noci to už zvládnu sám. Díky," usmál jsem se na něj a odešel.

Vyjel jsem jen mezi holky. To Louis nevěděl. Myslel si, že každý večer jezdím pro oběti. Vlastně ty minulé dny byl docela klid. Věnoval jsem se trochu přízemnějším radostem, ale bylo to lepší než vraždit, když kolem čmuchala policie ohledně těch dvou těl, která se našla. Bylo jen otázkou, kdy mě také navštíví.

Postával jsem na rohu, kde se střetávaly dvě ulice. Stmívalo se, ale ulice byly ještě celkem rušné. Nižší třída totiž zrovna mířila z práce domů. Hnědovlasý chlapec v tmavě vínovém svetru prorážel davy lidí se sklopenou hlavou. Bydlel v tom domě, proti němuž jsem stál. Každý den vypadal skoro stejně. Jen oblečení se měnilo, ale často se opakovalo. Vlasy měl tak trochu vlnité, ale nebyly to klasické kudrny. Působily dost zanedbaně, ale svým způsobem kouzelně.

Bydlel ve třetím patře v malém a ošklivém bytě. Ani jsem nemusel být uvnitř, abych to věděl. Uvažoval jsem o pronájmu protějšího bytu, který byl malý a příšerný.

Kluk tam bydlel se svým otcem, matkou a sestrou. Obě ženy byly velmi pracovité, to i otec, ale nevzdělanost a smůla jim zkrátka neumožnily mít lepší život. Akorát kluk měl budoucnost a potenciál.

Zjistil jsem si o něm pár věcí. Věděl jsem, kam chodí do školy, co studuje a že má k tomu i brigádu. Všichni pracovali. Matka s dcerou také jen brigádně a otec ve staré továrně, která neměla daleko ke krachu.

Plán jsem měl téměř dokonale promyšlený, chybělo mi jen poslat dopis, ve kterém mělo stát, že požaduji Victora na stáž do svého institutu s možností přivýdělku, o kterém se jim ani nesnilo, pokud nechtěli prodat ledvinu. A kdyby se mu nechtělo, měl jsem na něj páku. Viděl jsem, jak jeho otec zabil onoho muže. A samozřejmě jsem si pořídil i důkaz ačkoliv toho času jsem nevěděl, že se mi bude hodit.

Také jsem musel jít do jeho školy a trochu je podplatit, aby mi jej vydali, pokud bude souhlasit on i jeho rodina. Tedy ne, že by měli na výběr...