Jsem tvá budoucnost ✓

Část dvacátá čtvrtá

Procházel jsem se svojí skvadrou dlouhým šedým tunelem, pár stop pod městem. Narazili jsme na kovové dveře, vedle nich byl drobný zvonek. Byl večer, společně jsme totiž došli k názoru, že za denního světla by to bylo moc nápadné.

Zazvonil jsem a chvíli se nic nedělo.

Dvě gorily otevřely asi po dvou minutách tichého čekání, které rušil jen Victor svými zuby. Klepal se. Theia se ho snažila tišit krátkými tahy rukou po jeho rameni, ale nepomáhalo to. Jen zčervenal, nepochybně protože si připadal ještě zranitelnější než právě dívka.

„Kto ty?"

„Uhm... Jsem William Arlington. Rád bych se setkal s panem Andropovem. Mám pro něj nabídku spolupráce."

„Jakou?"

„To hodlám řešit až s ním."

„A tihle?"

„Moji společníci."

„I tohle?" ukázal na Victora pohrdavě.

„Ano, i tento," pokýval jsem hlavou.

Prošli jsme prohlídkou, jestli nejsme ozbrojení. Samozřejmě jsme nebyli a nejvíc si gorily vychutnaly chudáka Theiu, jakožto jedinou ženu z party.

„Rovně, doleva a dolů," poslal nás druhý z nich. Vyšli jsme. Měl jsem v zádech takový nepříjemný pocit, že co nevidět začnou střílet, ale nestalo se tak.

Byl jsem si jistý, že oni věděli, kdo jsem, ale stejně mě nechali jít. Čím víc jsme se blížili středu bludiště, tím jsme byli i hlouběji. Po cestě nás pouštěly i další ochranky – všichni měli jakési vysílačky, takže o nás věděli. Vyhovovalo mi to, žádné zdržování. Měli jsme přesně půlhodinu na to, abychom se dostali do centra dění a zjistili, o co jim šlo a kdo za tím vším stojí.

Dostali jsme se do místnosti, která se až nápadně podobala laboratořím v IT části MERILAS. Vybavení bylo samozřejmě jiné. Několik lidí sedělo u počítačů, ale já věděl, kam zamíříme. Do malé kabiny se zatemněnými okny, která se táhla po naší levé straně. Kousek za ní byly dveře, s jistotou jsem věděl, že to je únik ven.

Ujal se nás chlap trochu menší než první ochranka, zato ale dvakrát tak široký. Když zjistil, za kým jdeme, ukázal na kukaň, kterou jsem si prohlížel a šel s námi.

Hlasitě zaklepal. Sklo, nebo co to bylo za materiál, se pomalu otřásalo, jak jeho mohutná a sádelnatá pěst bouchala. Od toho jsem monokl mít nechtěl.

Otevřel nám vysušený čtyřicátník, možná padesátník. Oblečený prakticky jako já, až mě to vyvedlo z míry. Žil jsem představou, že mafiáni nosí okázalé šperky, podobně jako černí rapeři minulého i dnešního století. Jediné, co jsem na něm ale zpozoroval, byly stříbrné hodinky s velkým ciferníkem.

„William Arlington? Vás bych tu... No, vlastně i čekal. Jen jsem nečekal, že mě najdete tak rychle."

„Vlastně jsem vás našel už dávno, ale byl jsem zrovna na dovolené. A proč si kvůli vám také kazit plány, život je krátký."

„Hlavně když přijdete o desítky let a mnoho vám nezbývá, že ano?" s úsměvem mi odpověděl otázkou.

„Hodláte nás odstřelit?"

„Podle toho, co jste mi přišli říct, Williame. Kávu? Možná poslední?"

„Ne, díky."

„Já bych si kafe dal," ozval se tiše Victor.

Potlačil jsem nutkání připlesknout si dlaň na čelo a zpražil ho pohledem.