Jsem tvá budoucnost ✓

Část sedmá

Byli jsme spolu už necelé tři měsíce. Blížily se Vánoce a toho jsem se už pár dní obával. Znamenalo to, že se Victor určitě bude chtít jet podívat za rodinou. Ještě se nezeptal přímo, jestli by mohl, ale už padly jisté náznaky. Vždy jsem to nějak zamluvil nebo jsem se zabral do práce, ale tušil jsem, že se tomu nevyhnu. A měl jsem pravdu.

„Williame, brzy bude Štědrý den, rád bych jel domů," přišel ke mně do kanceláře ve čtvrtek dopoledne.

„Na jak dlouho?"

„Stačí na den. Jak mě pustíte...jen je chci vidět," zaškemral.

„No, dobře," neochotně jsem povolil.

„Nechcete jet se mnou? Tedy, rozhodně to u nás nevypadá jako tady, ale aspoň byste tu nebyl sám."

„Nejsem tu sám. Mám tu Lou–"

„Louis bude na Vánoce doma."

„Tak Rob–"

„Ten taky," připomněl mi nezdvořile.

„Fajn, pojedu s tebou. Pokud ti tolik záleží na mém blahu, bez kterého bych se obešel," hodil jsem po něm otrávený pohled. Krom toho, že jsem nechtěl vidět jeho otce-vraha, jsem ani netušil, jak se v takové cizí rodinné atmosféře chovat.

„To je skvělý, můžeme se tam stavit třeba na jedno odpoledne? Aspoň uvidí, kdo mě má teď na starost a kdo mi umožnil tenhle skvělej kariérní růst," vyhrkl nadšeně. Krátce mě objal, poté se na chvíli zarazil, ale vrátil se k tomu. Neohrabaně jsem ho poplácal po zádech a on se rozběhl do pokoje. Tyto novinky přece rodině sdělit musel. Ještě pořád jsem ho neodřízl od okolního světa. Občas jsem si to dost vyčítal.

Takže jsem hodlal strávit jeden z vánočních dnů v chudém prostředí, ve kterém jsem to neznal. Nebyly to světlé vyhlídky, ale Victor...A co bych pro něj neudělal.

„Louisi!"

Za pár vteřin se objevil u mě.

„Děje se něco, pane?"

„Ano, děje. Dneska budou jatka!" křikl jsem po něm a šel se uklidnit do malé soukromé posilovny dole. Na vztek nebylo nic lepšího než vražda nebo fyzická aktivita.

Podle všeho mě Victor celý den sháněl, ale já se uměl schovat, když jsem to potřeboval. Večer jsme se už nepotkali. Šel spát, chvíli jsem ho pozoroval kamerami, dokonce jsem nakoukl dveřmi z jeho vchodu do koupelny, jen tak. Abych ho viděl. Toužil jsem ho vidět, akorát jsem s ním nechtěl mluvit.

Převlékl jsem se do klasického večerního outfitu a poté jsem v doprovodu Johna vyjel z města. Daleko.

Mou obětí byl Darren Hall, násilník, k lidem – hlavně ženám – se choval jako neurvalé prase. Trochu jako já, každopádně on si zasloužil zemřít. Karma ho dostala.

Jediným problémem bylo to, že měl snad dva metry a přes metrák kil. To mě neodradilo. Byl jsem tak nabuzený z nelibosti, kterou jsem si sám způsobil Victorem, že mi to bylo dokonce celkem jedno.

Bydlel v domě odšoupnutém na kraji sídliště, přes cestu měl hřbitov. Jak příhodné. Život má někdy zajímavý smysl pro humor a detail.

Zastihl jsem ho, když se vracel alkoholem posilněn, což mi dávalo jistou výhodu. Motorické funkce nefungovaly tak, jak měly, ale proti tomu zase ethanol v krvi zvyšoval potenciální agresivitu. Musel jsem být připravený na vše.

Všiml si mě. To nebylo ideální znamení. Nedalo se nic dělat. Vypadalo to, že mě bude ignorovat. Ale já jeho nemohl. Dohnal jsem ho. Prudce se otočil a pustil do mě.