Část dvacátá sedmá

748 70 13
                                    

Když jeden člověk věří druhému, není těžké ho otrávit nebo přizabít. Případně oboje. Táhl jsem bezvládné tělo svého dlouholetého asistenta po podlaze směrem do mé první herny. Victor se toho zatím neúčastnil, byl zamčený v pokoji.

Namáhavě jsem ho dostával do onoho křesla, kde už zemřelo tolik lidí... Byl trochu těžší než já, ale bylo to víc tuku než svalů. Podařilo se. Po nějaké době. Ta byla naštěstí dost dlouhá na to, aby stačila omamná látka z jeho těla vyprchat.

Tvrdě jsem ho uhodil do tváře, aby se probral. Zabralo to. Dezorientovaně se díval po okolí a jakmile se mu podařilo zaostřit, nechápavě se na mě podíval.

„Pane?"

„Proč jsi mi lhal?" zavrčel jsem. „Nemáš v rodině žádného Victora. Rozhodně ne v posledních několika liniích. Takže co je?"

„Proč jsem tady?"

„Abys mi odpověděl na otázky."

„No... Dobře. Tak co chcete vědět?"

„O co ti jde s Victorem?" vyštěkl jsem otázku.

„O nic. Mně je ten kluk úplně jedno."

„Nelži mi!" zaburácel jsem na celou místnost, možná by to bylo slyšet až ven, kdyby stěny nebyly zvukotěsné. Znovu jsem ho uhodil a on sykl bolestí.

„Nic proti němu nemám!"

„Nelži mi! Sakra Louisi!"

„A proč vám tak záleží na tom klukovi? Jste do něho snad zamilovanej? Chcete si ho vzít a adoptovat si s ním bandu černoušků?!" vyjel po mně zpět. „Co je mi do nějakýho kluka? Řekl jsem tu historku, abyste mi dal pokoj! Je to nesmysl!"

„Nevěřím ti."

„Takže mě zabijete, protože máte paranoidní tušení, že bych vám toho otroka snad chtěl třeba přebrat? Proč? Já mám ženu, mám děti."

„Jedno dítě není tvoje," řekl jsem potichu.

„Jak to víte?" zadrhl se trochu.

„Já vím všechno, Louisi."

„To ale vůbec nesouvisí s tím, že mi do toho kluka nic není. Celou dobu ho tu obskakuju, držím ho při životě společně s vámi. Co bych z toho opravdu měl?"

„Nevěřím ti. Pochop to. Jsou tu jisté nesrovnalosti... Někoho jsem na tebe nasadil."

„Tu malou holku, co s náma byla v Rusku?" pozvedl obočí.

„Nejen ji," zavrtěl jsem hlavou. „Ta mi jenom potvrdila tu lež o dědovi Victorovi, který neexistuje. Hned po příletu domů jsem na tebe nasadil někoho speciálního. Bohužel, už není mezi živými, jinak bych si ho dneska vzal určitě taky na paškál," prošel jsem se kolem něj. Málem si vyvrátil hlavu, když jsem se zastavil za jeho zády.

„No a? Zjistil jste, že si po práci dám občas skleničku? Že si občas zaběhnu jinam než k ženě? Proto si zasloužím umřít?"

„Ne. Po tomto jsem ani nepátral. Spíš mě trochu znepokojily jisté telefonáty, které jsi měl. Ty do Ruska. Z Ruska tobě... Pokud sis nestihl za těch pár dní udělat u našich rudých nepřátel kamarády, nechápu to... A bylo by dobré, kdybys zase nezkoušel rodinnou historku. Vím, že tvoji předci jsou Američani, Britové, Francouzi a Němci. Žádní Rusové. Alespoň ne posledních deset generací."

„Já –"

„Važ slova, příteli. Víš, nikdy jsem tě moc nepodezíral. Přišel jsi mi jako správný patolízal, který se jen přiživí na tom, že já něco vybudoval a mám peníze na to si užívat svoje lehce nelegální rozmary. Ale když jsi začal mít ty malé narážky na Victora, potom jsi mi, samozřejmě v podtextu, dával návrhy na další postupování v této nemilé situaci, pojal jsem podezření. Pamatuješ na to, jak jsme před odletem řešili to, co bude tady? Řekl jsi, že bych se rozhodně neměl skrývat, protože je mi to určitě houby platné. Ale Louisi, já mám toho v rukávu přeci daleko víc, než mohou nějací Rusáci vědět. Neměl jsem z nich strach tehdy, nemám ho i dnes. I když mě trochu znepokojuje ten někdo, kdo se pokouší o mé zdraví. Ale ani ten nemůže vědět vše, nebo ano? Leda by tu měl někoho... Kdo by mu řekl o mých plánech, provedl ho po MERILAS, po mém domě..."

Jsem tvá budoucnost ✓Where stories live. Discover now