Část dvacátá druhá

907 83 5
                                    

Ve večerních hodinách jsem chlapce uložil do postele a rozhodl se mu konečně vyprávět. Tak, aby to mělo tu správnou atmosféru, která se přes den prostě vykouzlit nedala.

„Trvalo mi několik dní, než jsem si vůbec zvykl, že jsem doma. Pro mě to nebyl domov, byl to spíš dům, kde jsem měl jisté soukromí a mohl se snažit vzpomínat na jednoduché věci. A taky se tak stávalo. Vybavoval jsem si zákonitosti. Opakoval si primitivní úkony jako zavazování tkaniček a vše to šlo. Stačil malý podnět a vzpomněl jsem si. Na věci, na lidi ne.

Nakonec jsem se ale musel vrátit do práce. Lidé byli zvědaví. Každou chvíli mi u domu stáli novináři a dožadovali se nějakého prohlášení. Nevěděl jsem pomalu jak se jmenuji, takže jsem nechápal, co přesně po mně chtějí.

Měl jsem u sebe Louise, když jsem se vracel do MERILAS. Všichni mě nadšeně vítali, cítil jsem se tak...zvláštně. Tím, že jsem si nepamatoval ani obličeje, nic. Neznal jsem jména, musel jsem se spoléhat na to, že jsem ty pracovníky kdysi vybíral dobře. A pak jsem potkal jeho. Laira. Už jsem ho viděl v televizi. Mou krví proudil adrenalin ve velkém. Snažil jsem se vyvodit, co si asi tak myslí. Vždy se tak zákeřně díval, jako by sledoval, jestli náhodou ještě nechci zpětně umřít. Takto to dál ale nešlo, měl jsem před sebou firmu, kterou jsem sice neznal, ale byla přece moje. Byla výtvorem mé krve, nehodlal jsem se vzdát. A tak jsem se začal znova učit.

Četl jsem rychle, věnoval se studiu celé dny, kdy jsem jen sporadicky dojížděl do kanceláře. Pročítal jsem data o nových výzkumech, technologiích, hodně intenzivně.

Ale jeden den jsem si řekl, že to snad stačí. Měl jsem hrubé teoretické základy pro svůj obor a navíc mě pálila jiná věc. Lair. Potřeboval jsem se ho zbavit. Nemohl jsem si nevšimnout, že na jednáních byl zásadně proti mně, snažil se poštvat lidi proti mně, protože se doslechl o tom, že trpím amnézií. Silnou. Že ani neznám svoji rodinu, natož abych věděl cokoliv, co se týkalo firmy. To se ale mýlil. Postupně jsem si vzpomínal na maličkosti a nepochyboval jsem o tom, že dám nakonec dohromady velký kus skládačky. Vydal jsem jedno prohlášení, kde jsem tohle vysvětlil a všechno vypadalo růžově. Tak jak tak, Lair už nebyl na mé pozici, vrátil se zpátky pode mě, tam, kam prostě patřil.

Problémy se ale stupňovaly. Docházela mi trpělivost. To bylo pořád něco. Cokoliv jsem jen naznačil špatným směrem, už pomalu navrhoval moje odvolání z funkce, i když na to prakticky neměl právo. Ale on byl, ačkoliv idiot a kretén, dost mazaný a bystrý. Uměl si najít skulinky. A tak jednou, když jsem mířil z MERILAS domů, si mě odchytl a oznámil mi svůj plán. Asi abych se těšil na to, jak mě ladně sesadí z pomyslného trůnu. Pobili jsme se. Tehdy jsem z toho vyvázl ještě hůř jak on. Věděl jsem ale, že něco prostě musím udělat.

Doma jsem o celé věci obeznámil drahého Louise, který souhlasil s tím, že Laira je potřeba se zbavit. Ani jsme to nemuseli říkat nahlas. A poté, co mi Louis prozradil, co by Lair s firmou udělal, jsem nemohl jinak. Chtěl totiž prodávat naše technologie a objevy na východ, byl to vlastizrádce, prodal by i svoji rodinu a přátele za moc a zisk.

Ptal jsem se Louise, jak to udělat. On mi pak ukázal tajné dveře do podsvětí, které jsem za svého zapomenutého mládí nikdy neotevřel. Údajně jsem byl dost morálním člověkem na to, jak jsem byl bohatý a mohl si žít. No, to se po nehodě změnilo.

První den jsem se setkal s mužem, který nabízel zbraně. A od něj mám svůj oblíbený nůž. Víš, co je na něm tak speciálního? Vypadá obyčejně, od kuchyňského se liší jenom zdobením. Ale vnitřek. Je v něm slitina pevná jako diamant, ale přitom je to pořád něco jako kov, který ale nevede energii. Někomu se podařilo její krystalickou mřížku upravit tak, že ten nůž je prakticky nezničitelný. Ani se neotupí, jediné, co s ním musím dělat, je ho leštit, aby náhodou nikde nezůstala ani kapička krve. Je to jediný kus na celém světě, stál mě spoustu peněz.

Jsem tvá budoucnost ✓Where stories live. Discover now