Část dvacátá osmá

710 60 4
                                    

„Chtěl bych nahlásit pohřešovanou osobu," diktoval jsem do telefonu. Popsal jsem Louise i situaci, ze které jsem vytrhl to, že jsem ho omámil a zabil... Mohlo to sloužit jako docela hezké alibi. Také jsem předtím mluvil s jeho ženou, zněla dost špatně.

„Čeká nás dnes dalších sedm kandidátů na post asistenta," oznámil jsem Victorovi, když jsem prošel složky, které mi přistály na stole.

„Nabídl bych se vám, ale nechce se mi sahat na mrtvoly a tak," pokrčil ramenem. Zakousl se do jablka a houpal se na židli.

„Nemohl bys být můj asistent, zbláznil bych se z tebe."

„Ale teď neblázníte. Nebo jo? Jak se to pozná, když v normálním stavu vraždíte lidi?" zajímal se.

„Nevím. Ale teď neblázním, protože nejsi můj zaměstnanec. Jsi můj..."

„Vaše kurva," našel slova za mě a koketně se usmál. „Nebudeme si hrát na to, že je to jinak, hm?"

„Pokud na tom trváš. První by měl přijít během pár minut, takže se připrav."

„A co kdybych připravil vás?" olízl si horní ret. Jablko hodil přímo do koše přes celou místnost a vstal. Svlékl si sako, které pohodil na místo, kde předtím seděl.

„A jak by sis to představoval?" přitáhl jsem si ho na klín. Odhrnul jsem pramen vlasů a podíval se na něj. Pomalu si rozepínal horní knoflíky na košili a já ho chytl za bedra.

„Myslím, že jste na to přišel," mrkl na mě. Sklonil se a věnoval mi dlouhý polibek. „Líbí?"

„Děje se něco? Že na tebe leze taková nálada..."

„Ale ne, to jen tohle dospívání. Hormony šílí, zvlášť z vás," mluvil potichu a povoloval mi kravatu. „A taky jsme tady v kanceláři... Máte tu velký pevný stůl... Nemyslíte, že bych si zasloužil o něj pořádně ohnout?" vrněl mi do ucha a prudce se o mě otřel. „Hodně... Jsem... Zlobil," usekával pomalu přímo do mého ucha a rukou vjel mezi naše těla. „Nebo budu, když to bude potřeba," usmál se lišácky a podíval se mi do očí. „Zasloužím si cokoliv, co mi teď chcete udělat."

„Kalhoty dolů, Victore," přikázal jsem mu. Seskočil na zem z mého křesla.

„Vaše nebo moje?" naklonil hlavu do strany a chtivě se díval na mé tělo.

„Tvoje," řekl jsem příkře. Nechtěl jsem s ním jednat v rukavičkách za to, co mi způsoboval.

„Když to musí být," nenuceně zamumlal. Pomalu si rozepínal pásek, který jsem mu poté vyhákl z poutek. Dostal se pak i ke knoflíku a zipu. Kalhoty mu samy sjely k zemi.

„Od kdy se pod formální oblečení nenosí spodní prádlo?" pozvedl jsem pobaveně obočí. Chlapec trochu zčervenal, ale ani už se nesnažil skrývat.

„Od té doby, co je můj šéf takovej kus," odpověděl. „A co si po cestě do práce představuju, jak si mě ohne o stůl a dá mi co proto.... Protože vím, že to rozhodně umí."

„Ohnout."

Miloval striktní příkazy. Odsunul papíry s dnešními kandidáty a poslušně se opřel tělem o desku stolu. Vystrčil na mě nedočkavě zadek a zvědavě se díval. Měl se na co těšit, i když to nemělo trvat dlouho.




„Takže neplánujete v nejbližší době rodinu?"

„Nesnáším lidi. O tuhle práci stojím, protože je dobře placená a nemusím být furt mezi stejnýma lidma. Krom vás," pokývl ke mně a k Victorovi.

Jsem tvá budoucnost ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat