Jsem tvá budoucnost ✓

Část čtrnáctá

Něžné doteky mě probraly ze snění. Malinké tělíčko se ke mně tulilo. Tváří se mi otíral o hrudník jako koťátko. Otevřel jsem oči a spatřil dokonalost. Brzké ranní slunce pročesávalo chlapcovy vlasy. Ta záře kolem něj mu dodávala oné andělskosti. Všiml si, že na něj koukám a vlepil mi pusu. Druhou. Třetí. Vjel mi rukou do vlasů.

„Dobré ráno, Williame," usmíval se. „Chyběl jste mi tu," otřel se mi o tvář.

„Victore," objal jsem ho. „Copak to s tebou je?"

„No...měl jsem sen, víte?" uculoval se sladce. „A v tom snu jsem byl já...a byl jste tam vy...a tak trochu jsme spolu dělali víc než to, co spolu opravdu děláme," dořekl. Znovu se přisál na mé rty a nechtěl skončit. Rukou postupně bojoval s knoflíčky na košili. Po páteři jsem rukou sjel dolů na jeho zadek. Přitlačil se na mě ještě víc.

Vzpomněl jsem si na křivky Lucy. Zdály se mi podobné. Odtrhl jsem se.

„Williame, nechci po vás sex...jenom," vzdálil se ode mě, aby se mi mohl podívat do očí.

„Já vím, Victore," dal jsem mu letmý polibek na tvář. Odhrnul z nás peřinu, aby mohl pokračovat v mém obnažování.

„Proboha! O můj bože. Williame. To-je-krev? To je krev. Williame. Proč? Williame!"

„Ne, ne, Victore, klid!" utěšoval jsem ho. Vůbec mi nedošlo, že na sobě mám z noci krvavou košili.

„Klid? Vy jste...vy jste..." vyběhl z postele. Málem se přerazil o práh do koupelny. Bylo jen slyšet zvracení. Krátké, protože byl nalačno.

Vyhrabal jsem se z peřin, abych mu mohl pomoci. Klečel před záchodovou mísou. Zdálo se mi to nádherné. Cítil jsem v sobě ale takový ochranitelský pud. Měl jsem kloučka chytit a nepustit. Říct mu, že to je dobré a že už to neudělám. Měl jsem mu říct, že pro něj se změním. Jenže mně se líbilo, jak tam klečel. Zoufale. Když věděl, že jakkoliv se to zdá přijatelné, vždy bude otrokem násilníka a vraha.

Stál jsem nad ním.

„Běžte pryč," zamumlal. „Nechci vás tu."

„Obávám se, že nemáš na výběr, Victore. Je ti zle," dřepl jsem si k němu a hladil ho po zádech. „A já se o tebe musím postarat, můj maličký," odhrnul jsem mu vlasy z čela.

„Je mi fajn," zamumlal. Zvedl se a hned si šel vyčistit zuby, umýt obličej. Obmotal jsem mu kolem beder ručník, přece jen byl pořád nahý.

„Rozptyluju vás?" ušklíbl se. „Tak co kdybyste mě taky zamordoval? Beztak to plánujete. Tak to zbytečně neprodlužujte," odplivl si.

„Neplánuju. Zabil jsem ji, protože odváděla moji pozornost od tebe. A to nechci," s ledovým klidem jsem se díval na jeho odraz v zrcadle. „Nechci, aby moje myšlenky okupoval kdokoliv jiný než ty. V tomhle směru. Nechci, aby mě přitahovala nějaká laciná holka, když mám doma tebe."

„Aha," popotáhl. „Takže zabijete každýho, kdo se vám bude líbit a nebudu to já? To asi umře hodně lidí," vzlykl. „A kvůli mně? To nejde..."

„Už je to dobré, Victore. Obleč se, půjdeme na snídani a potom nás čeká plno věcí."

„Nemyslím, že mám hlad. Zůstanu v pokoji."

„Jak myslíš," pustil jsem ho. Shodil jsem ze sebe oblečení a vlezl do sprchy, když on se šel obléknout. Mohl mě vidět se skvrnami na oblečení i někdo jiný? Určitě ne. Měl jsem přece sako a kabát. A přece....raději jsem zpětně přemýšlel o každém nočním kroku, abych si mohl být jistý.