Jsem tvá budoucnost ✓

Část dvacátá pátá

Na Victorovi bylo až obdivuhodné, že jak rychle se dokázal vyděsit, tak rychle to z něj i opadalo. Normální člověk by se z toho oklepával přinejmenším týden, možná i daleko víc, jemu stačily tři dny. Jenže co já vím o normálních lidech?

Maximálně to, že se bojí smrti, neradi umírají a nejvíc ze všeho je děsí ztráta lásky v jakékoliv podobě. Hned potom, možná na stejné úrovni je bolestivá smrt. Dlouhá bolestivá smrt. Přesně taková, na jakou jsem byl expert, než jsem poznal Victora. Věděl jsem, že bych toho chlapce měl potrestat. Jenže jsem neměl důvod. Ne, že bych ho potřeboval...

Mátl mě. Ani jsem si poslední dobou nebyl jistý, kým jsem. Přitom odpověď by měla být prostá.

„Vážně teď s námi ochranka bude na každém kroku? To se tedy evropská cesta značně zkrátí, hm?"

„Pokud vím, byl jsi to ty, kdo se chtěl vrátit do Států. Navíc nemůžu riskovat možnost našeho zabití, hlavně svého. Není nikdo, kdo by po mně zdědil MERILAS a hlavně se mi ještě nechce umřít."

„Jo, vy radši zabíjíte."

„Což mi připomíná, že bych se měl zastavit za naším ruským přítelem, který včera trochu hladověl."

„Jste nechutná stvůra, Williame. Upřímně nechápu, že jsem se ještě radši nezabil a jsem s vámi."

„Jestli to nebude tím, že jsem první člověk, díky kterému se cítíš naprosto výjimečně, maličký."

„A proč přesně bych se s váma měl takhle cítit?"

„To se vážně ptáš? Já ti nevím. Protože jsem důležitý, bohatý, docela sexy, můžu mít koho chci, ale vybral jsem si kluka z chudinské čtvrti, který by po škole nejspíš skončil u kasy v McDonaldu?"

„Myslím, že právě to je ale vaše slabost," řekl chladně. „Moc nechápu, proč jste si mě vybral, ale vím, že jednou vám to ublíží. Ale to už asi bude karma, Williame. Tomu nezabráníte."

„S mými penězi si karmu můžu koupit. Pořád to nechápeš?"

„Nejste vládce vesmíru. Jenom máte na účtě pár miliard a pod sebou pár tisíců lidí. To vám asi věci usnadňuje, ale na druhou stranu to z vás dělá i snadnej terč. Už víte, kdo to útočil na MERILAS? Nevíte nic. Přitom, jak sám tvrdíte, pro vás dělají ti nejlepší z nejlepších. Když jsou teda nejlepší, jak je možný, že mi pořád tyhle dvě gorily dýchají na záda?" vybuchl Victor a prudce se zastavil v cestě.

„Vše nemůže být dokonalé, Victore, ale děláme, co je v našich silách."

„A co přesně děláte vy, krom toho, že si jezdíte po světě, sbíráte suvenýry, mordujete lidi a zneužíváte mladého kluka?"

„Wou, tak to prrr, chlapečku. Brzdi. Napřed by se ti to nesmělo líbit, aby to bylo zneužívání."

„Stejně nic neděláte. Jenom si kupujete lidi, kteří za vás dělají špinavou práci. Než jste málem umřel, byl jste pro lidi inspirace, četl jsem si o tom na internetu. A teď se mi z vás chce akorát blít, upřímně. Jak mohl člověk jako vy vybudovat takovej kolos, jako je MERILAS?"

„Skapni, Victore," začal jsem bublat vzteky.

„Jinak co? Zabijete mě? Vážně? Na to očividně nemáte koule.. Kdyby jo, byl bych dávno pod drnem! Tak pojďte, udělejte něco sám, vlastníma rukama. Něco, na co nemáte. Hm? Tak co?"

„Bude lepší, když se vrátíme hotel. Auto tam bude za hodinu. Odděleně."

„No jasně! Radši se zdejchnete, než abyste přiznal, že kluk, kterej měl skončit v Mekáči má pravdu! Zbabělče. Však se neubráníte ani mně!"