Dangerous mafia H.S.

5. Bossův majetek!?

Nesl mě tím velkým domem a zastavil se téměř na konci chodby u dveří v prvním patře. Zaklepal na ně a bez vyzvání vstoupil.

,,Rozvaž ji!", přikázal mu hrubší hlas. Proč mi jen byl tak povědomý? Surově mě postavil a já se málem skácela. Nevím, jestli naštěstí, ale zachytil mě a začal rozvazovat provazy na nohou, následně i na rukou. Mezitím mi asi začalo docházet, co je to za muže, ke kterému mě ten poskok přivedl. Nemohl to být ten namyšlený obchodník nebo kdo, že ne? To už jsem ale byla volná, tedy částečně. Měla jsem rozvázané nohy i ruce, u kterých jsem si teď mnula zápěstí. Byly na něm hluboké stopy po provazech, kůži jsem měla popálenou, ale krev z nich netekla.

Sebrala jsem odvahu a otočila se. No, vážně. Seděl tam ten obchodník či co. Měl na sobě tmavě modrý oblek a jeho oči si mě  prohlížely od hlavy k patě. Neodvažovala jsem se nic říct.

,,Posaď se.", přikázal mi a já se neodvážila odporovat. Sedla jsem si do křesla před stůl, za kterým seděl on. Ta místnost nejspíš fungovala jako pracovna, obrovská pracovna, vzhledem k hromádce listů na prostorném pracovním stole. Dál jsem se kolem sebe nerozhlížela a radši jsem sklopila oči na svá rudá zápěstí. Stále jsem na sobě cítila jeho upřený pohled, na který jsem se snažila nereagovat.

,,Můžeš odejít.", houkl na může s jizvou.

,,A teď k tobě...", pronesl sice mírnějším, ale pořád ostrým hlasem. Zvedla jsem nejistě pohled k němu. Rázem jsem se začala topit v jeho smaragdově zelených očích. Zvedl se ze židle a došel k velkému oknu, ze kterého se chvíli díval, než se zase otočil zpět ke mně. Teď, když jsem si ho mohla lépe prohlédnout, jsem musela uznat, že vypadá docela dobře. Měl sportovní postavu a oblek na to ještě více upozorňoval. Když se otočil, musela jsem pozměnit své tvrzení. Nevypadal docela dobře, vypadal zatraceně dobře. Ale co to tady kecám, nic to nemění na tom, že mě unesl.

,,Víš, proč tu jsi?", zeptal se tichým hlasem, zatímco mě probodával pohledem. Zavrtěla jsem hlavou.

,,U nás se odpovídá slovy.", řekl trošku podrážděně.

,,Nevím.", opravila jsem se tedy slabým hláskem s knedlíkem v krku.

,,Jsi tu proto, že ses mi tam dole zalíbila.", pravil, jako bych byla nějaké zboží. To mě nadzdvihlo ze židle.

,,Jestli si myslíš, že jsem nějakej tvůj majetek nebo co, tak to se šeredně pleteš! Nejsem ničí majetek, ani žádného obchodníka", zvýšila jsem hlas a byla jsem ráda, že mě právě teď nezradil.

Jeho oči potemněly, je-li to vůbec možné. Přišel ke mně a opřel se každou rukou o jednu opěrku židle, na které jsem seděla, takže se teď nade mnou tyčil jako socha, ve tváři kamenný výraz. V tu chvíli bych se nejraději propadla neznámo kam.

,,Obchodníka?!", vyplivl to slovo jako by bylo sprosté a pokračoval: ,,Tak za prvé jsem boss té největší mafie, co existuje. Je ti to jasný?!", objasnil mi zvýšeným chraplákem a já byla takhle malinká. Mafie? To je se mnou vážně konec.

,,Ano.", přikývla jsem se slzama na krajíčku a radši se od něj odvrátila pohled. Chytil mě za bradu a natočil k sobě, takže jsem se mu musela podívat do očí.

Neúprosně pokračoval: ,,A můj majetek? To teďka jsi. To si dobře zapamatuj!"