Trest

1. kapitola - To on

Kuro: normálně

Tadashi: tučně

Jako každý den mi zazvoní budík o půl páté ráno, a donutí mě vstát do školy. Protřu si oči a přejdu k oknu pokoje, což mi zabere pouze dva kroky. Roztáhnu žaluzie a vyhlédnu ven do uličky, která je ještě díky brzké ranní hodině zahalena temnotou noci. Hodím na sebe kalhoty, košili uvážu si kravatu a s mírným povzdechnutím při pohledu do malého zrcadla na zdi, si jdu udělat snídani a nachystat svačinu do školy.

Domů přicházím až někdy večer, díky mým dobrovolným předmětům. Máma ví jak se o sebe postarat, ale někdy mi přijde horší než moje spolužačky ve třídě. Teď nikoho nemá, ale když se tu po našem malém bytě producíruje nějakej její ožralej nápadník je jako puberťačka. Nerad takhle nad ní přemýšlím, ale kdybych jí nepřispíval na nájem, peníze ze školy, už by jsme byly na ulici. Dělá noční v nějakém malém obchodě v centru města, a opět kdyby nebylo jejího trpělivého šéfa, kterému udělá jednou za čas nějakou tu službičku už by tam nebyla. Jak by ne, když se přes den opije večer se jí do práce nechce. Ani nevím, kde ten obchod je, Musí to být strašná díra.

Když jsem po jídle, sbalím si svačinu, vezmu si věci a vyrazím do školy, přece jen je to pěšky pěkná štracha.

Zvuk klíčů se už roznáší po dlouhé chodbě s vězeňskými celami. Dozorčí jde vzbudit, ty co ještě spí a ohlásit dnešní rozdělení prací. Poté co se otevřou cely se všichni se musí seřadit před nimi. Neochotně vstanu z postele a jdu se zařadit. Kouknu se, a napravo i nalevo je ode mě asi půl metru mezera. Nevím jestli je to respekt nebo strach, ale nejsem nikým jiným než ostatní, jenom další vězeň. No.. moje ego se přece jen ozvalo. Ano vyhrávám skoro každý zápas do kterého mě podplacení stráže postaví, ale jediné co z toho mám, je že mám celu sám pro sebe. Nikdo nechce být v cele s někým kdo někomu dokáže zařídit doživotní parkování na místě pro vozíčkáře. Nejsem nějak extra silný, ale moje rychlost mi umožňuje se vyhnout většině ranám a uštědřit ty nejsilnější do těch pravých míst. Neplánoval jsem si, že tady strávím pět let života, musel jsem se přispůsobyt životu na pérové madraci, jezení nejhorších blafů, krvavých zápasů a to se člověk nemůže ani odreagovat. (Však víte jak to myslím. ;D ) Neříkám, že by se tu nenašly nějaké ty prdélky k nakousnutí, ale nejsem prasák jako většina tady.

Řada se pomalu šine k jídelně a po cestě se připojují ostatní bloky. Já jsem v bloku D, tam kde jste přiděleni pokud váš trest není doživotní, a poté se to ještě rozděluje podle věku, podle toho jestli jste již byli odsouzeni a samozřejmě podle peněz. Je zde sedm bloků a čím blíž jste bloku A, tím lepší to tu máte. Dny jsou tady podobné a pomalu do sebe splývají. Někdy proběhnou za den nějaké ty změny ,které většina přivítá místo obyčejné normy. Dnes odpoledne jsou opět zápasy, takže se mám na co těšit.

Snažil jsem se soustředit na výklad učiva učitele zeměpisu, ale neustále na mě dopadaly papírky od spolužáků ze třídy. Když jsem se otočil a začal řvát, spíše zvýšil hlas na ty co mi znepříjemňovaly život, tak mě učitel okřikl, že nemám vyrušovat a mám se věnovat učivu. Po zbytek hodiny jsem mlčel a hned po zazvonění jsem vypadl ze třídy.

Jako každou přestávku jsem šel do školní knihovny, zde mám velkou šanci, že narazím na nějakého ze surovců z naší třídy. Zanedlouho sem dorazil i Shin. ,,Ser na ně." Sedl si vedle mě a poplácal mě jednou rukou po rameni. Věděl jsem, že mluví o hodině zeměpisu.
,,Však to je v poho. A co ty? Jak to jde? A pozval jsi už Yumi na rande?" Chtěl jsem se donutit přemýšlet nad jinými věcmi.
,,Jo, jde to dobře. A na Yumi už se pracuje..." mrknul a šťouchl mě loktem ,,to jsme si tak včera psali a já ji řekl, že je fajn a jestli by náhodou nechtěla někam někdy zajít. Souhlasila a dneska mi dokonce zamávala. Pozvu ji do té dobré restaurace ve městě, tam jak dělají ty mořský plody." Povzdychnul si a zasněně se díval někam do prostoru. Popřál jsem mu hodně štěstí a vydal se na předposlední hodinu. Dějepis, to sedím ve předu, to zase bude.

Dopoledne uběhlo jako každé jiné nudné dopoledne. Denní rutina. Snídaně, práce, oběd, volno, zápas, večeře a spánek. Tohle už skoro čtyři roky. Teď sedím na hřišti a užívám si čerstvého vzduchu. Za necelé čtyři hodiny se ze mně stane zvíře. Zvíře, které zabije na lusknutí prstu. Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit. Teď bych neměl problém někoho zabít. Hodně mě to tu změnilo, bylo to buď pěsti nebo zadek. Já jsem si vybral pěsti. Myslím, že nikdo nechce skončit jako kurvička nadrženým hnusným parchantům, kteří tady skončí. Lituju každou hezkou tvářičku, která se zde ocitne skoro omylem. Pokud neuspěješ při prvním zápase nebo nejsi alespoň dobrou podívanou, ocitneš se na listině podplacených stáží a dozorčích pro chlápky co si za prachy tady ve věznici chcou vrznout. Já měl štěstí, protože jsem měl první zápas s chlápkem z B a ten si moc nepotrpí na přemýšlení. Dlouho jsem přemýšlel proč jsem vlastně tady? A jak jsem se sem dostal? Ze začátku jsem si namlouval, že se stala chyba v plánu, ale jak jsem nad tím přemýšlel víc a víc, tak jsem došel k závěru, že chyba se stát měla. Byla to dobře naplánovaná chyba, která pomohla uniknou těm šesti parchantům s dvěma miliardama yenů a zabásnout tři, kteří na tom měly nejen největší podíl ale i zisk.

,,Jsem doma." Ohlásím, když se vrátím domů ze školy. Překvapuje mě, že tady není rozsvíceno a že se máma nechystá do práce, když už je půl osmé. Zanesu si věci do svého pokoje a odejdu do kuchyně. Kouknu se do ledničky na něco na večeři. Vytáhnu maso a zeleninu a nachystám si je na linku. Máma stále nevstává? To je divný. Když chci vzít za kliku do její ložnice, dveře se najednou otevřou a v nich stojí polonahý chlap. Když si uvědomím , že se v šoku dívám na jeho břicho, na kterém je pár buchet, zatřesu hlavou a kouknu se mu do obličeje s výrazem - Co chceš a co tu děláš? Koukne se dolů na mě a trochu se pousměje.
,,Ty musíš být..." trochu se zamyslí a mezi tím popojde doprostřed kuchyně. ,,Kazuo?"
,,Kuro." Opravím ho a můj výraz se nemění. ,,Omlouvám se, ale nějak jsem přeslechl vaše jméno." Zkřížím ruce na hrudi. Nemám z něj vůbec dobrý pocit. Když už chce odpovědět, vejde do kuchyně moje máma a obejme ho kolem pasu.
,,Kuro, tohle je Hideki, je to můj přítel. Bude tu teď nějakou dobu bývat tak se můžete trochu víc seznámit. Já už budu muset jít, vrátím se ráno kolem osmé. Tak se mějte zlatíčka." Ble jak mě může srovnávat s někým jako je on. Vzala si bundu obula se a s klapnutím dveří byla pryč. Otočím se na Hidekiho a zastihnu ho jak si mě zamyšleně prohlíží. Mírně si odkašlu.
,,Dělej si co chceš. Já si du udělat večeři. Chceš taky?" Zeptám se opovrženihodným tónem aby mu bylo jasno, že já se rozhodně s ním kamarádičkovat nebudu.
,,Jo byl bych rád." Odpoví jako by snad nebylo jasné, že konverzace typu - A jak se daří ve škole? s ním vést nebudu.

Po večeři jsem odešel do pokoje, kde se stále učím na zítřejší zkoušku z biologie. Není to nic těžkého spíše si to jen opakuji.,,Ťuk Ťuk,, Ozve se a ve dveřích se objeví Hideki. Vejde dál, aniž bych ho k tomu vyzval. Chvíli jen tak stojí u dveří, pak si sedne vedle mě na postel a nakoukne do knížky, kterou drží v ruce.
,,Aaa biologie, ta mi nikdy nešla. Jediné co mi z učiva šlo, bylo no však ty víš co. V tam té části jsem byl expert. Mnoho holek to alespoň tvrdilo." Dořekl a stále upíral zrak na moji tvář sklopenou nad učebnicí.
,,Hmm." Odpověděl jsem a dělal jako, že jsem ho poslouchal.
,,Nechtěl bys soukromou lekci experta biologie?" Zeptal se a otočil mou bradu k němu, a nyní když jsem neměl v merku učebnici ale jeho, došlo mi v jak nebezpečné situaci se teď nacházím. Dříve než mě stihnul políbit jsem uhnul. Chtěl jsem vyběhnou z pokoje ven ale on mě chytil a shodil zpět na postel. Snažil jsem se mu vykroutit, ale nešlo to byl o mnoho silnější než já. Sedl si na mě obkročmo a ruce my chytil nad hlavou. Začal jsem křičet, ale to už mě umlčel polibkem. Začaly mi stékat slzy po tváři, které slíznul a poté se přesunul na krk, kde chvíli kousal a poté jazykem kroužil po rankách. Naříkání ani prosby ho nezastavily v pokračování níž a níž. Jeho volná ruka bloudila po mé hrudi a věnovala se bradavkám. Nelíbilo se mi to, nelíbilo se mi jak na mě šahá. Z jeho dotyku se mi dělalo zle. Poté přejel přes lem kalhot a posunul je níž. To už jsem začal kopat ze všech sil. On si jenom s úsměvem na tváři začal odepínat pásek. Věděl jsem, že pokud něco neudělám je konec a už se nemusím snažit. Využil jsem jeho nepozornosti, když nemohl uvolnit zip na kalhotech a posledními silami jsem uvolnil svoje ruce z jeho sevření, popadl knížku a praštil jí ho do hlavy. Spadl na zem a já využil příležitosti a utekl z pokoje a co nejdál od toho bytu.

Doufám, že se kapitolka líbila a navnadila vás ve čtení tohohle příběhu. Uvidíme jestli se najde alespoň pár lidí které, zaujme. Nyní ještě nebudu vydávat pravidelně, čekají mě přijímací zkoušky ale poté chci vydávat co týden či dva.
^-^