Trest

11. Kapitola - Nenechám tě samotného.

,,Opravdu si se pokusil někoho zabít?" Zajímala mě jeho odpověď. Slyšet jsem mohl cokoli, ale chci to slyšet i od něj, z jeho úst...Pravdu.

V duchu jsem začal zmatkovat. Jak to, že to ví? Odsoudí mě. Chci mu všechno říct, ale co když mi neuvěří. Nebude mě tu chtít, odkopne stejně jako to udělali ostatní. Nejraději bych se tomuhle tématu zcela vyhnul.. to již nejede. Ví to... Zadívám se na své ruce a nic neříkám. Byl potichu a to mě znervózňovalo ještě více. Koukl jsem se na Tadashiho, který trpělivě vyčkával na mou odpověď. Zkousl jsem si ret, ačkoli jsem poté sykl kvůli ještě nezahojenému prokousnutí z onoho dne. Chtěl jsem nějak začít, ale nenacházel jsem ta správná slova.

,,On.."Nedokážu se mu podívat do očí, natož to říct. ,,on mě.." odmlčel jsem se neschopen pokračovat. ,,Ano, chtěl jsem ho zabít.ʼʼ Poslední část jsem řekl velice sebejistě, oproti té první.

Zřejmě ho moje otázka velice rozhodila, a tak jsem se na něj pouze díval jak tam mlčky sedí. Nechci na něj tlačit. Dám mu čas, který jistě potřebuje.

Avšak po delší chvilce jsem začal přemýšlet jestli to nebyla chyba, že jsem zrovna tohle téma vytáhl. Nechtěl jsem aby teď začal utíkat i přede mnou. Pochopil bych i kdyby mě odbyl stručnou odpovědí, nebo vůbec neodpovídal. Začal si kousat poraněný ret, jestli by okamžitě nepřestal, zastavil bych jej, nechci aby si ubližoval, už tak jeho tělíčko sneslo dost bolesti. Zbystřil jsem, když se začal pomalu rozpovídávat.

Čekal jsem, že bude zapírat, že to nechtěl udělat, nebo že to vůbec není pravda. Začal s tím, že nějaký dotyčný mu něco udělal. To mě již předtím napadlo, když jsem viděl, všechny ty značky na jeho těle, ale pak zvážněl a řekl, že ho chtěl zabít. Nečekal jsem to. Byla to jedna z možností, co mi mohl odpovědět, ale spíše jedna úplně z posledních mnou předpokládaných.

Viděl jsem jeho překvapený výraz.. Určitě mě teď odsoudí.. Nebude chtít ať se mu kdy ještě ukážu na očích. Mohl.. Mohl bych mu to nějak vysvětlit. Ne pro tohle není omluva. Vždyť je to všechno moje vina.. Vše co se mi děje.. Můžu si za to sám. Má plné právo mě nenávidět.

„Je..je to moje vina." Ano je to moje vina.

Byl jsem hodně překvapen, to ano ale spíše jsem v tu chvíli horečně přemýšlel... Když řekl, že za to může zarazil jsem se ještě víc.
Naštval jsem se, ne tak že bych na něj chtěl být zlý.. Spíše jsem jej chtěl přivést k rozumu. Posunul jsem jej blíže ke mně a ignoroval jeho vyděšený výraz.. Musí to pochopit. Vzal jsem jej jemně za ruce a poukázal na jeho modřiny.
„A to jsi si taky udělal ty, ty za to můžeš jo?" Díval jsem se na něj a snažil se přijít na to, co se odehrává v jeho hlavě. Nepouštěl jsem jeho ruce.

Když si mě posunul k sobě lekl jsem se a rozhodně to na sobě dal znát. Nechtěl jsem, aby se na mě díval. Mé ruce se ocitly v jeho a já se je snažil vymanit ze sevření. Jsem nechutný..
Když zmíní modřiny... Sklopím pohled. Konečně jsem si přitáhl ruce k tělu a mírně se třásl. Jsem nechutný. Ale jeho dotek mi nevadí.. Jako snad jediný..

„Nevím co se ti stalo.. Koho jsi potkal.. Ale mne můžeš věřit a můžeš mi říct co chceš. Nenávidím lži! To jsi zapamatuj a nežli ani sobě.. Tohle není tvoje chyba. Ten kdo to zavinil by si zasloužil pykat.. Ne ty Kuro." Na konci jsem měl už příjemnější tón.. Chtěl jsem hlavně dát důraz na to, že on není ten špatný. Měl skloněnou hlavu.. Neviděl jsem mu do tváře a tak jsem nemohl vědět jak reaguje.. Cítil jsem se blbě, že jsem možná něco řekl co bych neměl. A v tuhle chvíli to tak i vypadalo. Pohladil jsem jej po tváři, aby ke mě pozvedl svá očka. Musel jsem vědět, co si myslí a také se mi líbily jeho reakce, ale nyní jsem chtěl hlavně aby byl v pořádku.