Trest

4.Kapitola-Hračka 1/2

S každým pohybem mnou projela vlna bolesti od zadku směrem nahoru po páteři až k ramenům. Opatrně jsem se posadil na posteli, ale zase jsem se okamžitě položil s pokřiveným výrazem zpět. Oči jsem měl zalepené od neustálého pláče. Chtěl jsem je otevřít, ale viděl jsem poněkud rozmazaně a tak je ještě zavřel, než budu zrak potřebovat abych se dostal aspoň do koupelny.  Opět mi proběhla hlavou živá vzpomínka ze včerejšího večera. Začaly se mi oči zalívat slzami a já zabořil obličej do polštáře. Dneska nikam nejdu, nemohl bych se takhle někomu ukázat. Nedokázal bych se nikomu podívat do očí. Najednou jsem uslyšel odemykání, nehybně jsem ležel dál.  Ani nevím, že bylo zamknuto. Včera po tom co jsem se zhroutil ve sprše, jsem vyčerpáním usnul schoulený v klubíčku, kdy už mi docházely slzy.

,,Priceznička nám ještě spinká hmm,,? Odpočiň si večer tě čeká další kolo slaďouši." Když to řekl, tím jeho hlasem vybavil se mi zase včerejšek a jeho nechutné slizké řečičky. Napnuly se mi všechny svaly v těle, a stáhl žaludek. Ne znovu ne. Prosím už ne. Dveře hlasitě bouchly a já se otočil a hodil po nich zlostí polštář. Začal jsem opět brečet a zároveň si nadávat, že jsem se dostal do tak zoufalé situace. Obviňoval jsem se za něco za co nemůžu, ale i přesto jsem mezi pochmurnými myšlenkami našel důvody.

Nehybně ležím dál ve své posteli a přemýšlím nad tím co se stalo, a co se ještě určitě stane. Chce se mi na záchod a tak i přes ukrutnou bolest svého pozadí a celého těla vstávám a jdu ke dveřím. ,,Haló? Pořebuju na záchod." Zabušil jsem a když se nic nedělo, zopakoval jsem to ještě dvakrát. Uslyšel jsem zvuk odemykání dveří, a kdo za nimi nestál že?

,,Ohayō slaďouši. Jak se nám spinkalo?" Řekl a zavrčel s výrazem, že by po mě nejradši ihned skočil. Neodpověděl jsem a couvl od něj o kousek dál, nepřekvapilo ho to, na tváři měl stále svůj výraz. Chtěl jsem kolem něj nějak šikovně projít, ale on mi zatarasil cestu svou rukou, kterou opřel o trám dveří. ,,Ty tvoje sladké rtíky jsou tak neodolatelné." Řekl a chtěl mě políbit. Otočil jsem hlavu na stranu a snažil se ho odstrčit rukama, které jsem dal mezi nás, když se chtěl hrudí natisknout na tu mou.

,,Ne!" Zaprotestoval jsem proti jeho činění. Chytl mi ruku a pevně ji stiskl v náznaku nesouhlasu.

 ,,Co pak ses ještě nepoučil. Neodporuj mi!"  Strčil do mě, ale stále mi držel ruku takže jsem neupadl. Chytil mě za boky a vtiskl mi dlouhý polibek, který přerušilo odemykání hlavních dveří. Hideki mě neochotně pustil a já kolem něj opatrně prošel.

,,Hideki, zlato jsem doma." Zavolala máma z předsíně, která navazovala na kuchyň. Potkal jsem ji, na cestě mířené k záchodu. ,,Kuro, co tu děláš nemáš být ve škole, je pátek." Zastavila mě, když  jsem kolem ní procházel s mrtvým výrazem.

,,Etoo, není mi dobře, tak jsem zůstal doma..." Dalo by se říct, že jsem nijak nelhal. ,,ptal jsem se Hidekiho." Dodal jsem kvůli jejímu nedůvěřivému výrazu. Položila tašky a otočila se na přicházejícího Hidekiho s otázkou na mou přítomnost doma.

,,Zlato, je to pravda?" Když mluvila s ním použila však úplně jiný tón hlasu.

,,Ano," koukl se na mě ,,ano ptal se." Myslím, že jemu byl důvod proč jsem zůstal doma zcela jasný, taky za to mohl on. Otočil jsem se na mámu, jestli mě již nechá být. Chtěl jsem pokračovat v cestě.

,,Odjíždím na týden." Když tohle řekla, skoro se mi zastavilo srdce.

,,Nani? Naze?" Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak naléhavě, ale stalo se.

,,Musím odletět do zahraničí, nabídli mi práci kterou nemůžu odmítnout. Za týden se vrátím, potřebuju tam pouze něco dořešit ohledně mého nástupu." Řekla věnovala mi krátký pohled a už byla všechna její pozornost u Hidekiho. ,,Nezlobil tě moc zlato?" Zeptala se Hidekiho a pověsila se mu kolem krku.