Trest

7. Kapitola - Vězení

Ksa, ksa, ksa. Už je to tu. Auto zastavilo, a ozvalo se otevírání brány hlavního vjezdu. Jsem šíleně nervózní. Najednou jsem i změnil názor. Nechci pryč z auta. Rozmyslel jsem si to, radši bych zůstal tady v malém prostoru, s málo lidmi než jít tam mezi všechny ty nebezpečné vrahy. Jo trošku přeháním, ale to je normální ne, když vidíte jen to nejhorší.?

Klepu zběsile nohou, což dělám poslední dobou poměrně často. Tep se mi zrychlil na maximum. Auto nadskočilo a já nepatrně drcnul do chlápka vedle mě. Podíval se na mě, jako bych snad do něj bodl nožem a já neslyšně polkl. Přimhouřil oči a vypadal dost děsivě, neopovažoval jsem se uhnout pohledem. Naštěstí se otevřely zadní dveře, hned jakmile auto dobrzdilo, a my byli nuceni jeden po druhém vystoupit. Policajt co jel s námi, každého hrubě vytáhl ven z vozidla za pouta. Byl jsem poslední, kdo vystupoval, a když policajt škubl mými pouty, zavrávoral jsem a dál to dal volným pádem. Co nejrychleji jsem se sebral ze země a postavil se na nohy, vedle již nastoupených odsouzených v řadě. Z dálky jsem uslyšel smích nějakých vězňů, ale ignoroval jsem to.

Až po té, co jsem stál v pozoru, jsem měl šanci se porozhlédnout po okolí. Brána se zavřela a z druhé strany k nám přišli dozorci. Jeden v trochu jiné uniformě, zřejmě výše postavený. Pomalým jistým krokem, kterým dávali najevo svou nadřazenost, se přibližovali k nám. Rozhlížel jsem se kolem a uviděl hlavní budovu, u které dále stáli ještě nějaké další. Před budovou, ohraničenou plotem, byl velký dvůr s hřištěm uprostřed.

Stáli jsme dále překvapivě v naprostém klidu a byli jsme seznámeni se základními pravidly. Myslím, že každému z nás bylo jasné, že utíkat se nemá, ale oni nás přesvědčili ještě více, slibovanou kulkou v případě dostání se za hraniční plot věznice.

Otevřely se dveře a tam stál dozorce a pokynutím hlavy směrem ven na chodu mě přiměl se zvednout. Konečně je konec. Konečně pryč z díry, kde den je jak týden a týden jak měsíc. Myslel jsem, že ještě dalších pár dní a zešílím. Ještě než budu moci zpět, musím na kontrolu a hned pak se zařazuji do denního programu. A dostanu se na čerstvej vzduch.

-

Chlapy mě s hlasitým řevem uvítali zpět. Neměl jsem určité místo, nepatřil jsem do jejich gangů, pouze by se dalo říct jsem byl ,populární, zápasník. Otevřely se hlavní dveře a všichni se začali hrnout ven na dvůr. Měli jsme volno a já se hlavně potřeboval dostat na vzduch. Mám rád ticho, ale po době strávené na samotce, jsem už měl dost svých myšlenek, které mi po dobu měsíce jako jediné zněly v hlavě. Koukl jsem se směrem k hlavní bráně a tam byla řada novejch. Pomalu se k oddělenému plotu začali shlukovat i další. Byli zvědaví na nové maso. Nedalo mi to, a taktéž jsem tím směrem obrátil můj krok.

Zůstal jsem však stá o podál, neměl jsem zájem mísit se mezi jejich pěsti. Ještě se noví nedostali do věznice a už si na ně někteří vznášejí právo. A jsou ochotni se za svou kořist prát. Uslyšel jsem smích, který zapříčinil pád jednoho kluka při vystupování z auta. Letmo jsem si jej prohlédl, než se zařadil dozadu za všechny ostatní. Dost hubený, nic moc silný, hezká tvářička. O něj bude zájem.

„Ne, ten je můj šmejde!" U plotu se strhla bitka mezi pár chlapy.

„Co, kdo řekl, že ten poslední je zabranej? JÁ chci tu kurvičku." Další se přidali do rvačky. Jestli to takhle půjde dál, začnou je rozhánět dozorčí a zkrátí se volno. Blbci.

Zpoza plotu se začali ozývat blbé řečičky a nakonec se tam strhla pěkná mela. Nijak zvlášť jsem to nevnímal a pozorně poslouchal, poslouchal, vrchního dozorce.