Trest

3.Kapitola-Neboj, bude to bolet

~Další den ráno~

Probudilo mě odemykání dveří do mého pokoje. Ve dveřích stála máma, se snídaní.
,,Tady máš snídani." Řekla suše, dala ji na zem, ne-li hodila a opět odešla. Chtěl jsem ji poděkovat, že si dala práci s chystáním jídla pro mě, ale už stihla zamknout dveře. Neměl jsem hlad, neměl jsem chuť na nic. Přikryl jsem se peřinou a spal dál aniž bych vnímal čas nebo budíky dožadující se mé pozornosti. Za neurčitou dobu mého, ne zrovna pohodlného spánku, mě opět probudilo odemykání a následné otevření dveří.

,,Oblíkej se vezu tě do školy. " Hideki stál ve dveřích a hrál si s klíčema od auta.Ten parchant. Sním nikam nepojedu.

,,Nikam nejdu, a už vůbec ne s tebou. Mám svoje nohy, když už tak." Koukl jsem se zlověstným pohledem a přejel si ho od hlavy až k patě. Měl na sobě bílou přesně padnoucí na jeho tělo košili a kolem krku ještě nezavázanou černou kravatu, ladící odstínově k jeho kalhotům.

,,Jdeš! Buď po dobrým a nebo po zlým. Vyber si." Řekl jako bych mu byl úplně ukradený. Chtěl ještě něco dodat, jeho výraz se však změnil  stejně tak jeho tón hlasu. ,,Tvoje máma si bere více směn, aby si dohnala nějaký ty resty v jejím pracovním plánu. Sám jsem jí tento úžasný nápad  navrhnul, budu mít více času na tebe." Udělal krok směrem ke mě, a já zareagoval rychlím ústupem směrem ke zdi za mnou.

,,Běž ode mě dál nebo..." Zvýšil jsem hlas abych překryl ten nepříjemný pocit nucené podřízenosti, kterého jsem se neuměl zbavit.

,,Nebo co?" Podíval se teď výrazem jako, že to myslí vážně a já radši  nepokoušel osud a začal jsem se oblíkat do školy. Mezi tím jak jsem si dával dohromady oblečení, plánujíc si vzít do školy jsem se koukl na Hidekiho, který stále stál opřený zády u dveří.

,,To tu jako budeš stát a dívat se na mě?"

,,Vadí ti to snad?" Neměl jsem chuť hrát nějakou přihlouplou hru, tak jsem neodpověděl. ,,Já jen, že ti to v noci nevadilo." Cože, On byl v noci v mém pokoji? Zatřásl jsem se nad tou představou.

,,Hentai!" Křikl jsem na něj. On zakýval hlavou na nesouhlas a zasmál se. Pomalu se ke mě přibližoval. ,,Víš, že jsi roztomilý když se rozčiluješ," stál už pouze pár centimetrů ode mě ,,ale nikdy..." přiletěla mi facka ,,už si nedovoluj a neodporuj. Nebo bude hůř." Mnul jsem si zasažené místo na tváři a v očích jsem měl stopy slz, díky štiplavé bolesti způsobenou onou ránou.  Dal mi pusu na vlasy a já ucukl. ,,A zrychli nebo přijedem pozdě."

,,Ano." Řekl jsem roztřeseným hlasem a oblékl si kalhoty.

Vzbudilo mě bouchání na dveře. ,,Hej, máš tu snídani." Vstal jsem, s doprovodnými zvuky kvůli mým zraněním, a došel ke dveřím. Malou dírou ve dveřích mi byl podán tácek, na kterém byl chleba namazaný nějakým blafem. Povzdechl jsem si, nad mou zoufalou situací. Nebývám tu zase tak často, svoji zlost si nechávám na zápasy, a nevyvolávám zbytečné rozpory. Masaru si to, ale zasloužil. Měl jsem chuť ho zabít, bylo by o jednoho špinavce méně. Je to pouze prase, které zabíjí lidi a z ostatních si dělá kurvy. Pamatuju si moc dobře na dobu mého příchodu, jak mi znepříjemňoval život.

,,Ach." sykl jsem bolestí. Když jsem si šáhnul na jedno místo na břiše s jemně fialovým nádechem. Au to nevypadá zrovna nejlíp. ,,Haló? Mohl bych si dojít na lékařské ošetření?"

,,Zejtra tě tam někdo vezme." To myslí vážně? To mám takhle trpět až do zítřka?

,,A nemůžu dostat alespoň nějaké léky od bolesti?" Zeptal jsem se směrem ke dveřím.