Obscura lumen (CZ)

Prolog

„Barmane další rundu na stůl! Napijeme se na tohohle chlapáka a na jeho šťastné přistání a platím já!" zvolá Roger, můj nový přítel, kterého jsem hned po přistání poznal na základně Anthegy.

„To nebude nutné Rogi, už pít nebudu, ale díky kámo." Poplácám ho po zádech a zvedám se k odchodu.

„Ale no tak Jamie, zůstaň tu ještě s námi, chci ti představit ještě spoustu lidí." Prosí mě přiopilý Roger a zapře se rukama o stůl, aby své tělo za lehkého kymácení zvedl z židle vyrobené z měkkého kovu přizpůsobujícímu se křivkám každého člověka jako na Zemi polštáře z paměťové pěny, a přesto je pevná jako ocel.

„Ne už bych opravdu měl jít, víš, jak unavený jsem po přistání."

Rogerovi oči zjihnou a lehce pokývá hlavou. Propustí mě mávnutím ruky, já si se všemi, které jsem poznal vyměním pozdrav a vyjdu z malé hospůdky do deštivého stmívání. Zachumlám se více do půjčeného kabátu. Cesta na základnu nezabere moc času, ne ostatním, já se ale zastavuji u výlohy každého z obchodů a prohlížím si vystavené věci. Co je na Zemi jen snem na Antheze už stihli vynalézt. S údivem se zastavím před holografickou televizí za sklem a sleduji nejnovější zprávy v cizím jazyce, kterému ale rozumím, i když jsem se ho nikdy neučil. Hlásají o úniku nějakého testovaného subjektu ze střežené oblasti kousek od základny. Kouknu na hodiny, kde si všimnu času 20:17 což znamená, že mám být za třináct minut na základně a hlásit se kvůli večerce. Alespoň že hodiny tu fungují stejně, že tohle od předků si Anthegané nechali. Zrychlím krok, do deseti minut se ocitám mezi zdmi raketové a armádní základny, znovu mezi kovovými stěnami.

„Vy jste?" zeptá se vysoká, znuděně vyhlížející žena za okýnkem po naší levé straně.

„James Valentine, paní."

„Velitel Fuel si vás vyžádal. Jděte rovně chodbou a místnost 217 napravo." Pošle mě pryč.

V místnosti, do které vstoupím hučí klimatizace, spolu s deštěm tvoří velice zvláštní symfonii a za masivním kovovým stolem sedí armádně ostříhaný muž s malým chlapcem za zády.

„Jméno," vyplivne úsečně z úst muž a probodne mě hypnotizujícím rudým zrakem.

„Plukovník James Valentine pane." Ohlásím se.

Muž vstane přejde ke mně kolem stolu, o který se opře, takže mezi námi už nic nestojí.

„Jaký jste měl let plukovníku."

„Bez potíží, pane."

„To rád slyším, doufám, že jste bojeschopný, jelikož se nám po městě potuluje pokusný, jak se tomu zvířeti říká u vás na Zemi?"

„Myslíte pokusného králíka pane?" zkusím napovědět.

„Ach ano přesně ten. S tou zpropadenou planetou už jsem roky nekomunikoval tak mi nějaké pojmy již vypadly z paměti, děkuji vám." Promne si čelo a pak se otočí na dítě za sebou. „Antone běž si na chvilku hrát vedle do kanceláře a zkus vymyslet další plán k taktice při obléhání města prosím."

„Ano pane!" zvolá nadšeně klučík kterému nemůže být více než sedm let a odběhne do vedlejší místnosti.

„Tak tedy," otočí se na mě armádní generál Fuel znovu, „tento pokusný králík, je jeden z testovaných subjektů na nový lék. Je potřeba ho zneškodnit, jelikož látka, kterou má v sobě je mimo laboratorní podmínky velmi nestabilní. Subjekt je považován za nebezpečný, ale reálně hrozí nebezpečí jen jemu samotnému. Potřebuji abyste se připojil k zásahové jednotce, která ho má dovést zpět do laboratoře. Uděláte to?"

„Ano pane!" zněla má poslední slova, než jsem se vydal vstříc nebezpečí unavený jako štěně po dlouhém letním dnu, ale odhodlaný pomoci.