Obscura lumen (CZ)

Reos - Třináctá kometa

„Musíme to říct otci." Řeknu roztřeseně a kouknu na svůj tým špičkových vědců.

„Hned jak se to dozví, zabije je." Konstatuje Zara a věnuje mi významný pohled.

„Já vím, ale když mu to neřekneme..." nechám větu vyznít do ztracena. Většina zelonopláštích vědců sklopí zrak ke svým špičkám, jen Magnus se na mě stále kouká. „Co tedy budeme dělat?" zeptám se.

„Je to na tobě, ty jsi princ." Koukne na mě moje modrovlasá kamarádka. To ona vyšetřovala Katie.

„Na co jsi přišla u malého měsíce?" ještě se o svoje výsledky nepodělila. Místo toho, aby odpověděla, sklopí zrak. To není dobré znamení. „Tify," zostřím hlas, „co jsi zjistila? Říkala jsi přece, že její DNA je čistá." postoupím k ní blíže a podívám se jí zpříma do tmavě rudých, téměř černých očí.

„Sice se narodila na Zemi, ale není tak úplně... no ze Země."

„A odkud tedy je?" Atmosféra je napjatá, že by se dala krájet.

„Reo, myslím, že to není věc, co bys chtěl slyšet." Koukne se na mě Tify se zvláštním výrazem.

„Řekni mi to a to hned." Poručím jí a ona na mě vyděšeně koukne. I ostatní zvednou zrak, protože jen málo kdy se stane, že jsem na modrovlásku hrubý. Že jsem na kohokoliv na lodi hrubý.

„Je to napůl Obscuřanka." Slyším vyděšené nádechy od svých kolegů. Sklopím oči k podlaze Magnusovi laborky a promnu si kořen nosu.

„Jak je to možné?" zeptám se, cítím, jak se mi do krku dere zoufalý výkřik. Nikdo mi neodpovídá. „Jak je to možné?" zakřičím, až všichni v místnosti poskočí. Vyděsil jsem je. Otec by na mě byl pyšný. Já se ale sám za sebe stydím. „Omlouvám se. To jsem nechtěl." Omluvím se a otočím se k nim zády. „Potřebuju se napít," hlesnu ještě, když odcházím ven velkými kovovými dveřmi. Teď je to jasné. Otec ji zabije. Zabije ji a já s tím nic neudělám. Dýchej, poručím svým staženým plicím. Musím vymyslet, jak ji zachránit. Je mi jedno, že je krví té příšerné planety. Je to ještě malé dítě, nikomu nic neudělala.

Vodu si dojdu nalít do Zařiny laboratoře a vypiju hned několik skleniček, než se vrátím do Magnovi pracovny, kde na mě ostatní věrně čekají.

„Reo, chápu, že nechceš, aby se jí něco stalo, i mě přirostla k srdci za tu dobu, co jsem ji testovala, ale co chceš říct svému otci?"

„Já nevím." Prohrábnu si rozcuchané vlasy. „Nevím, co s tím dělat, ale je to Obscuřanka narozená na Zemi, nezná mravy tamních lidí."

„Moc dobře víš, že to tvého otce zajímat nebude." Naléhá na mě Tify. Ví, že pod nátlakem vždycky přijdu na řešení problému.

„Je to ale obyčejné dítě uprchlické matky. Napůl člověk."

„Jsi si tím jistá?" zeptám se jí, ale na odpověď nemusím čekat, má jí bolestně jasně vepsanou v očích.

„Je to v genomové meziplanetární bance. Ověřovala jsem to i já." Vmísí do hovoru nesměle Zara. Asi má strach, že na ní zase začnu křičet.

„Tak to je její smrt." Pronese její dvojče Tara věcně.

„Je mi to líto Reo. Chápu, proč pro tebe tolik znamená." Obejme mě Tify a já jí nechám. Nechám se objímat a přitom přemýšlím. V hlavě mi to šrotuje, div si nezavařím mozek. Musí být nějaká cesta, jak ji zachránit. Obscura Lumen je sice náš největší mezigalaktický nepřítel, ale určitě to nějak půjde.