Obscura lumen (CZ)

Alyssa - Desátá kometa

Muž nám přinesl jídlo a vodu a beze slova odešel. Dostali jsme kus nějakého tvrdého pečiva a něco co vypadalo, a i chutnalo, jako napodobenina žluklého másla. Snědli jsme tedy tvrdé pečivo i přes možnost, že by nás mohlo otrávit, jelikož jsme všichni umírali hlady a znovu se všichni se stále kručícím žaludkem natáhli na postel. V hlavě jsem si probrala, všechno, co jsem zatím věděla. Jsme v nějaké kovové krabici, jsme imunní vůči nějakému random zvuku, a proto jsme skončily zavření v pololuxusním pokoji s mizernou stravou a jen tak mimochodem, naši rodiče na se asi museli zbláznit strachy. Taky tady mají krále a já nevím co všechno, takže jsme vlastně vězněni nějakou mimozemskou inteligencí na vesmírné lodi. Perfektní. A to měli být příští týden už prázdniny, na které jsme se si Lil tak strašně těšily.

                „Co budeme dělat?" zeptám se, posadím se a kouknu na Cama, který stejně jako já do teď, kouká do stropu a nejspíše o něčem přemýšlí. Teď se ale zvedne do sedu proti mně a koukne se mi do očí. Břichem se mi roztančí motýlci. Když jsme teď v relativním klidu, začínám si uvědomovat, s kým jsem se to vlastně ocitla zavřená v jednom pokoji v kovové rakvi.

                „Nemají tu náhodou taky kamery a odposloucháváni? Zkontrolovala jsi to?" zeptá se mě na oplátku on. Nezkontrolovala. Zvednu se pomalu z postele a pobídnu kývnutím Cama, aby udělal to samé. Společně začneme převracet pokoj naruby, vyhodíme každý kousek oblečení, skoro rozebereme postel a prolezeme i koupelnu, jen abychom pokoj shledali dokonale čistým, ale ani tak si nemůžeme být jistí, že nemají všechna udělátka poschovávaná mnohem lépe, takže je s Camem ani při naší důkladné pohlídce stylem rozbij celý pokoj nemáme šanci najít. Kolem nás to tedy vypadá jako po výbuchu tyčinky dynamitu, ale mi si leháme zpět na postel, což je jediné, co jsme vrátili dohromady. Katie si na ní už zase hoví.

                „Tak co budeme dělat?" zeptám se znovu.

                „No první byste tu mohli uklidit." Ozve se již známý hlas ode dveří a my se k němu s Camem s leknutím otočíme. Jakto, že jsme neslyšeli dveře? Byli jsme až tak zabraní do prohledávání? Jaktože si toho nevšimla Kat? Instinktivně se od příchozího odsunu na kraj postele a zakryju tak dívenku svým tělem. Jako bychom byli jeden propojený organismus, ve chvíli zaznění hlasu si moje sestra sedne a Cameron mi zahradí pohled vlastním tělem, když si stoupne přede mě. Osoba opírající se o roh zdi se pobaveně uchechtne. Slyším jeho přibližující se kroky. Cameron vypne hruď, všechny svaly na těle mu zacukají, jak je napne, připraven sebe i nás bránit vlastním tělem. Docela ráda bych věděla, kde se to v něm vzalo.

                „Klid chlapečku, nepřišel jsem nikomu z vás nic udělat, tak si zase hezky sedni, protože ať chceš udělat cokoliv, já jsem silnější." Řekne klidně, přesto trochu rozrušeně Reos, přičemž přijde tak blízko, že jeho vysokou postavu vidím i přes Cama. Cameron udělá, co mu Reos řekla a posadí se na kraj postele, stále připraven k případnému útoku. Sleduju návštěvníka, snažím se z jeho chování něco, cokoliv vyčíst. Něco, co by nám třeba mohlo pomoci. Je jako otevřená kniha pocitů, když se na něj zaměřuju lépe. Ruce má překřížené u pasu, přičemž jednou si přidržuje tu druhou a volnou rukou nepřítomně žmoulá okraj limetkového saka. Je nervózní. Zahledím se mu do očí shlížejících na živý zátaras přede mnou. Leskne se v nich strach. Najednou se ty rudě planoucí, vyděšené oči otočí na mě. Leknu se a pohledem ucuknu zpět na Cameronova záda. „Poslyšte lidi," otočí se na nás a zabodne do naší skupinky pohled. Cukne mu v čelisti, nepatrně pokývne a pomalu si sedne na roh postele. Celý Cam se napruží, připraven k útoku se nadzvedne. Reos se podívá k závěsu a pak se pohledem odhodlaně vrátí k nám. Ví, co chce říct. „Jsem asi jediný, kdo tady s vámi bude rovnat na rovinu. Nechci, aby se vám něco stalo, čemuž ale nezabráním, co otec bude chtít udělat, to prostě udělá." Neklidně se zavrtím.