Obscura lumen (CZ)

Alyssa - Dvanáctá kometa

Z neklidného spánku mě probudí klapnutí dveří s spěšné kroky ozývající se kolem postele.

„...a ty zajistíš dveře, rozuměl jsi? První toho kluka, pak ty dvě..."

„Ano kapitáne Fueli!"

Prudce otevřu oči a rychlostí blesku se vymrštím do sedu. Rozespale se rozhlédnu kolem a vidím, že kolem postele, do které jsme se před pár hodinami s Camem uložili, stojí horda rudokabátníků a pár jich pobíhá všemožně kolem.

„Co to...?" protře si oči Cam a zývne. To je teda ochranka, když ho nevzbudí jako prvního ani takové nebezpečí, ve kterém jsme se vyskytli právě teď.

„Půjdete s námi, když už jste se vzbudili, tak snad i po svých." Pronese hlubokým hlasem muž, který tomu všemu velí. Fuel, uvědomím si. Ten nás tu vodí úplně všude.

Jeho muži se bez dalších slov chopí rozespaléno Camerona, ten však už není tak mimo, aby se nezačal bránit. Začne kopat kolem sebe a jako při prvním zadržování se na něj vrhne Fuel. Mě přimáčkne k posteli něčí silná ruka a následně mě ten samý muž prudkým trhnutím přetočí na břicho a bolestivě mi skroutí ruce za záda. Vyjeknu ve stejnou chvíli, v jakou bolestí zařve i můj kamarád, kterého se kapitánovi místní policie podařilo spacifikovat.

„Vážně jsi to měl po minulé prohře za potřebí?" zašklebí se na něj a zapne mu na ruce elektrická pouta jako posledně. Mě zanedlouho klapnou zády taky. Třetí muž, ne tak statný jako Fuel nebo ten, který drží mě, mezitím zaměřil svůj zájem na Katie a teď ji drží za její drobnou nožku, div jí ji neutrhne.

„Nechte jí! Vždyť jí ublížíš ty surovče!" zaječím na něj.

„V klidu hysterko, kdybych jí ublížil nedopadlo by to pro mě dobře. Co myslíš maličká, půjdeš se mnou dobrovolně?" otočí se k mojí sestře a ta se slzami v očích upře pohled na mě. Nejsem schopna se hnout, nedám jí žádný signál, nic, ale asi má mnohem lepší pud sebezáchovy, než já nebo Cam, protože se zvedne a nechá si ruce spoutat za zády dobrovolně.

„Jakobe běž první a subjekty jdou vprostřed," začne rozkazovat vážným hlasem Fuel, „jako vždycky." Dodá a koukne na naše vyděšené obličeje. Pak už mě muž držící má pouta postrčí kupředu a já se vrávoravě rozejdu, před sebou vidím jen rudou. Moře rudé. Nevidím ani jednoho z mých společníků, kteří jdou se svými strážemi přede mnou. Mě vedou studenými kovovými chodbami jako poslední. Kráčíme rychle až mi je jasné, že Katie musí být nejméně v poklusu, aby tohle šílené tempo mohla být schopná stíhat. Slyším mezi nárazy těžkých bot pleskání svých vlastních chodidel o kovovou podlahu. Nenechali nás ani obout. I když moje boty zůstali někde na ošetřovně.

Nestíhám pořádně ani zaznamenávat, kudy jdeme, když se najednou ocitneme před skleněnou chodbou, za kterou se rozkládají laboratoře a kde pobíhá spousta vědců v zelených pláštích. Ze dveří vyjde žena s dlouhými modrými vlasy a Fuel i muži, co jdou v předu jí ustoupí a uvolní jí cestu k nám zajatcům.

„Cameron Larsen půjde se Zarou," pronese a ukáže na opodál stojící ženu ve stejném zelenám plášti, jako má modrovláska sama. Musím uznat, že má styl, protože hezčí lazení odstínů modré jsem ještě na nikom neviděla ani na Zemi. „Alyssa Nilssen půjde s Magnusem, ten je támhle." Ukáže za sebe na vysokého zrzavého muže s planoucíma očima. Zvláštní, že jediní tihle dva mají jinou barvu vlasů než černou, ale moc jsme jich zazím neviděli, to je pravda. Strážný mě postrčí k Magnovi a ten Cameronův postrčí chlapce k černovlasé ženě s brýlemi. „Katarina Nilssen půjde se mnou." Koukne na Katie. Je jen kousek ode mě, ale mě stále drží jeden z rudokabátníků.