Obscura lumen (CZ)

Reos - Jedenáctá kometa

K laboratoři určené výhradně na krevní experimenty, kterou mi ukázala Tify, dorazím celý udýchaný. Zaklepu na panel železa, který tuším, že je ten vchodový a čekám. Klapnutí a cvaknutí zámku ale uslyším z levé strany a taky tam, asi metr ode mě, se otevře stěna, ze které vykoukne modrá hlava.

„No to je dost že jdeš!" vyhrkne Tify, rozhlédne se po chodbě a hned jak se ujistí, že je vzduch čistý, chytne mě za ruku a vtáhne mě do útrob automatizované mátou vonící laboratoře. „Zara se ho tu snaží celou dobu uklidnit, ale on ještě nepřišel k sobě a furt žvatlá nesmysly. Už nevíme, co s ním." Téměř běžíme na druhou stranu místnosti, kde pro Ebrose uvolnili jeden z kovových stolů a posadily ho na něj. Měli ho zavést do pokoje, ale teď není čas se ptát, proč i on sedí tady.

„Ebe?" stoupnu si před něj a koukám na jeho skloněnou hlavu.

„Všichni stejně umřem." Zamumlá mi v odpověď bratr.

„Ebe, slyšíš mě? Tady tvůj bratr, tady Reos." Zkouším konejšivým hlasem upoutat bratrovu pozornost. Jen se houpe dopředu a dozadu, jako malé vyděšené dítě. „Ebrosi." Zkusím to znovu, do zad se mi zabodávají čtyři pohledy a čekají. Ebros při zvuku svého jména konečně trhne hlavou nahoru. Do duše se mi jako naolejovaný nůž zařízne bolest v jeho očích a všechen ten strach vepsaný v jeho pokroucené tváři. „Bráško, to jsem já," chytnu ho opatrně za ruku, pohled nespouštím z jeho očí. „Všechno je dobré, nic se neděje ano?" Sleduje mě, očima zarudlýma od pláče, vyvalenými jako motor od vesmírné lodi. „Nevím, co jsi viděl," pokračuji opatrně, „ale tady ti nic nehrozí, nic se nestalo a nikdo neumírá." Nechápavě zatěká očima ze mě na ostatní vědce.

„Ale já to viděl." Pronese s ledovým klidem v hlase, podbarveným jen známkou strachu, kterou mu čtu v očích. „Viděl jsem je umírat a viděl jsem umírat i lidi. Tolik mrtvol na jedné lodi a bylo to tak skutečné."

Otočím se s ustaraně zvednutým obočím na osoby stojící za mnou. „Nebylo to skutečné. Jsi jen v šoku z toho, co provedl otec, nic víc." Otočím se zpět na bratra. Ten sklopí pohled a znovu začne nepřítomně kroutit hlavou. „Ebe, bráško, koukni na mě," vezmu mu bradu do ruky a pokusím se ho donutit se na mě kouknout. On se mi ale vytrhne, znovu uhne a začne ke kroucení hlavou znovu něco mumlat. „Koukni se na mě!" poručím mu jistým tvrdým tónem. Bratr mě začíná děsit. Pomalu ke mně ale otočí za stálého kroucení hlavou, ale když ke mně zvedne své tmavě rubínové oči, nevidím v nich už ani špetku toho bláznovství. Jsou najednou naprosto jasné, ostré jako dvě šipky zarývající se mi hluboko do duše. Narovná se.

„Ano bratře, máš pravdu, byl to jen šok nic víc." Všechna zranitelnost, mizí ve chvíli, kdy se pevně postaví na zem a začne se zaujatě rozhlížet kolem. „A kde to vlastně jsem? O téhle místnosti jsem nevěděl, jak je to možné?"

„Sakra," sykne Tify. Vím, co jí teď došlo. O tomhle měla vědět jen ona a její tým, nikdo zvenčí, zvlášť ne dva královy synové.

„Hádám, že jsem o tomhle místě neměl vědět, takže za to, jak jste se o mě postarali, si to nechám jako tajemství." Jeho pohled při další větě trochu zjihne a na pár krásných chvil přestane bodat do nitra mé duše. „Dneska jsme viděli, čeho je náš milovaný král schopen. Nechtěl bych, aby stejný osud potkal někoho z vás." Otočí se a koukne každému z přítomných do očí, až se zastaví pohledem na mě. „Reosi, doprovodíš mě prosím do mé kajuty? Měl bych si jít lehnout, jsem už docela unavený."

„Jo jasně, půjdu s tebou." Kývnu rychle. „Tak zatím," rozloučím se a vyjdu za Ebem ze dveří. Slyším klapnutí, jak je za námi někdo rychle zavře.