Obscura lumen (CZ)

Cameron - Pátá kometa

Pomalu pootevřu oči. Kolem je dost ticho, alarm už dávno nerezonuje každou mou kostí a ten šílený idiot co tu před chvílí ztropil takovou scénu, se už odešel někam schovat a líže si rány. Z jeho slov jsem pochopil, že mezi námi někoho hledají a mohou ho najít pomocí testů krve. Což je celkem na pytel, když přemýšlím, co všechno by zrovna v mojí krvi mohli najít. Taky si moc dobře uvědomuji, že mi do rukou proudí nějaké svinstvo, co by mě mělo udržet v bezvědomí, přesto ale nespím a můžu se v pohodě koukat kolem sebe což asi účel nebyl předpokládám. Jsem ve velké místnosti, asi v nějakém narychlo předělaném nákladním prostoru, jelikož od hlavních vrat, kterými jsme se sem dostali a která jsou teď zavřená, nás dělí jen obrovská skleněná stěna. Alespoň tedy předpokládám, že je to sklo, netuším co jiného tihle lidé používají, nejsem si ani jistý, jestli jsou to doopravdy lidé nebo se jen převlékly aby nás nevyděsili.

Tím že jsem se pokusil utéct jsem tu rozpoutal docela rozruch. Díky bohu, že usnout umím dobře kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek, takže mi k tomu ten alarm vlaslasně vůbec nevadil. Alespoň něco jsem se za ty roky na hodinách techniky naučil. Pomalu teď tedy otáčím hlavu kolem dokola a zjišťuju, že poslední ze zrdravotníků právě odchází kovovými dveřmi po mé levé straně. Odvážím se malinko nadzvednout hlavu, abych mezi všemi našel Alyssu a její malou sestru. Katie není vůbec složité najít, jelikož v té zaplavě černovlasých spolužáků svítí jako maják na pobřeží. Je, dá se říct, na úplně druhé straně místnosti, takže na ni dobře vidím. Najít Alyssu už ale není tak lehké. Nikdy jsem si doopravdy neuvědomil, kolik dětí s černými vlasy je na naší škole. A ještě víc mi hledání komplikuje, že se smím hýbat jen minimálně, abych stihl v případě potřeby zase předstírat spánek. Něco mi říká, že jsem se dostal na velice nebezpečné místo, zvlášť pro lidi co nespí.

Zvědavost mi ale přece jen nedá a tak se malinko nadzvednu na loktech, propátrávám lehátka, na která jsem předtím neviděl. Alyssa leží jen kousek ode mě, asi tři lehátka, na zelených prostěradlech, stejně jako všichni ostatní. Asi prostě mají trochu jiné nároky ve zdravotnictví než mi a nepotřebují, aby byla krev na prostěradlech tak zantelná, tak zvolili zelenou barvu. Nevyčítám jim to, alespoň to tu trochu oživí.

Posunu se na léhátku o kousek blíže k okraji, a i to tiché zašustění mi v prostoru naprosto bez zvuku přijde neskutešně hlasité. Doufám, že Alyssa spí, jako všichni ostatní. „Alysso." Zavolám její jméno šeptem, doufajíc, že se nepohne. Víčka se jí trochu zatřepou, ale jinak se nepohne a já začínám mít ještě horší pocit, jelikož přes všechen adrenalin co jsem měl v krvi díky tomu alarmu jsem si ani nevšiml, že už jsem s celou touhle kovokou rakví v pohybu, což znamená, že nás tihle lidem podobní vetřelci vezou nejspíš na jejich domovskou planetu.

„Al, to jsem já Cameron, spíš?" zašeptám znovu. Alyssa malinko potevře oči. Toho jsem se bál. Nespí.

„Came? Ty jsi taky vzhůru? Jakto?" zašeptá a nadzvedne se do stejné výšky jako já, aby na mě lépe viděla. Je vidět, že je zmatená, jako já.

„Slyšela jsi, o čem se tady bavily? Že někoho hledají?" kývne na odpověď. „A ten alarm, jsi slyšela?" Zase kývne.

„Kam tím míříš?" zeptá se pořád trochu nechápavě, ale vapadá to, že si začíná věci dávat dohromady.

„Ten alarm se spustil, hned jak jsem se chtěl zvednout a zvýšil se mi tep. A jejich celkem přehnaná reakce, jak pak všechny kontrolovali svědčí o tom, že by se nikdo rozhodně budit neměl a pak, když ten chlap říkal, že někoho hledají... co když jim jde o to, kdo nespí? A jestli jsem to my dva, tak jsme v nebezpačí."

„Kde je Katie?" vypadne najednou z černovlásky, když jí dojde, že její sestru jsem sem nesl já. Ukážu jí za záda, kde leží stejně klidná, jako všichni ostatní, a jako by jsem nejspíše měli být i my.

Znatelně se jí uleví, ale pak jí dojde, v jakém nebezpečí se i její sestra nachází. Ano, je sice pravda, že nevíme, jak moc jsme ohrožení, ale já prostě cítím, že to tak je a dle Alyssina výrazu soudím, že ona cítí to stejné.

„Al, nevíš proč máme ty trubičky v nose?" zeptám se, když si toho všimnu na jejím obličeji a dotekem zjistím, že já to mám na obličeji taky.

„To je kyslík. V téhle plechovce je ho na nás málo, udusili by jsem se bez toho." Informuje mě jako by to byla samozřejmost a zatahá za jednu z trubiček, i když to mohla vidět tak v jedné ze starých učebnic medicíny, které už máme dávno zakázané. „A taky jsme měli původně takové ty masky co požívají po požárech, ale to jsi asi ještě spal." Usměje se na mě malinko. Jako by tu byl důvod, proč se usmívat.

„Fajn teď by jsem asi měli vymyslet, co budeme dělat, než nás tady někdo zabije." Konstatuju a sám přemýšlím, co se tady asi tak dá dělat, se srdcem skoro až v krku a ušima tak nastraženýma, že bych uřčitě musel slyšet i jehlu spadnout do kupky sena.

„Asi by jste měli zase dělat že spíte vy blázni!" ozve se za Alyssou hluboký hlas a já hned poznám, že jde o toho kluka, co se tu předtím hádal s tím druhým. Alyssa polekaně otočí hlavou až se jí její dlouhá modročerná hříva zaleskne a zavlní. I moje srdce se zběsilím bušením snaží utéct z mé hrudi. Ve dveřích do laboratoře se tyčí, vysoký tak dva metry, jeden z našich únosců. „No tak neslyšeli jste mě nebo co? Lehnout než někdo přijde!" přikáže nám pevným hlasem a vydá se k nám. Alyssa si pomalu lehne znovu jako předtím, ale oči má do kořán hrůzou, já se nemůžu ani hnout. Vetřelelc měl namířeno k Alysse, ale když si všimne, že to já nejsem sto se hnout, dojde rychlím krokem ke mně. „Kolikrát to ještě musím opakovat lehni pse." Přikáže mi tvrdým ale trochu roztřeseným hlasem. „Fajn já ti pomůžu." Přijde až ke mně a studenýma rukama mě zatlačí do postele. „Tak je to lepší. A teď mě dobře poslouchejte. Máte štěstí, že jsou kamery tady mimo provoz, a že jsou první potřeba testy krve, než budu moct cokoliv dělat. To ale neznamená, že se můžete takhle vystavovat na odiv. To že jste vzhůru by vám mohlo přinést opravdu velké problémy, a řekl bych, že tady není nikdo kromě mě a Tify, kdo by vás hned s radostí neudal Ebrosovi, kdyby vás viděl takhle vesele si povídat, když máte pod narkozou spát. Dávejte si pozor a za žádnou cenu na sebe neupoutávejte pozornost." Zakončil svůj proslov, který jsem úplně celý nepobral, ale bylo mi docela jasné, že tím myslel, že se nemáme hýbat. Kouknul ještě každému z nás hluboko do očí a v tu chvíli mi došlo, co je na všech těch červenokabátnících tak zvláštního. Oči jim plály rodě jako umírající slunce, jako pohled rozzuřené šelmy ze sci-fi filmů, které měla moje máma tak ráda.

Cizinec se otočí k odchodu, přes rameno ještě ale houkne něco ve smyslu, že on nám rozhodně z problémů pomáhat nebude a byl ten tam. Ležím jako přimrazený, stále neschopen se pohnut. To je ale asi výhoda, jelikož slyším, jak se Alyssa vrtí, aby našla pohodlnější polohu. Chápu jí, neměla by na nás ale zbytečně přitahovat moc pozornosti, tak na ni syknu, ať je ticho. Pomůže to, asi je stejně vydšená jako já, jelikož je hned ticho. Nevm co mám dělat, na co myslet, a tak si začnu prostě v hlavě přehrávat hořkosladké vzpomínky na mého mladšího brášku. Ač je to zvláštní, vždycky mě dokážou uklidnit. Je to něco, co mi nikdo nikdy nemůže vzít, a jsou mi dražší než všechno zlato světa. Protože tolik jako jeho už nikdy milovat nebudu.