Obscura lumen (CZ)

Reos - Sedmá kometa

Stojí proti mně, tak bezbranní a přesto vypadají, že jsou připraveni na poslední boj. Nechci, aby to tak bylo, ale otec to nařídil, takže nemám jinou možnost. Jsem spíš jeho cvičená opice než jeho syn, jako by byl na světě jen Ebros s tím dokonale vybraným chováním, vystouplými lícními kostmi, co mu přidávají na vážnosti a dokonale vytříbenou mluvou.  Otec ho měl vždycky radši, když je to ten následník, ale já mu teď konečně dokážu, že také za něco stojím.

Z myšlenek mě za pár vteřin znovu probere úkol, který tady mám pro otce splnit. Rozhlédnu se pomalu po provizorně udělané ošetřovně, kde se po zemi mezi ochromenými a vyčerpanými dětmi povalují rozcupované polštáře a spousta výplně co z nich vypadala. Pro potvrzení pravdivosti vzorků krve jsme udělali ještě jeden test, s vysokou frekvencí zvuku ale jelikož v této části lodi nic až na laboratorní vybavení nefunguje, museli jsme se sem jít podívat sami, což těm nebohým pozemšťanům přivedlo velice dlouhé trápení. Kdyby kamery fungovali moje rodina by se jistě náramně bavila jejich sledováním. Vzorky sice ještě nejsou úplně zpracované, tohle by ale mohlo fungovat taky a rychleji.

„Co se tady do hajzlu dělo vy zmetci?" vyjede vedle ně ostře autoritativním hlasem kapitán Fuel, velitel lodní pořádkové hlídky, aniž by si uvědomil, že ho nikdo neslyší. Na můj vkus byl vždycky moc upjatý, a posedlý svou prácí.

Rozhlížím se po dětech co leží na zemi. Jsou to ještě mláďata, jak by řekl Ebros, jako čerstvě vylíhlé kuře, a tolik toho o sobě neví. Úplně ho slyším. Pozorněji si prohlédnutí poslední stojící, jelikož nikde nemůžu v záplavě černé najít zářit měsíc, tu malou s vlasy tak moc světlými. Jsem za to rád, nechci, aby se té malé něco stalo, jen proto, že je jiná než všichni kolem, a tak pevně doufám, že leží někde pod postelí se zácpanýma ušima. Trpět tohle, je pro ni jistě lepší, než co by musela snést od mojí rodiny.

„Princi dnes dáváte rozkazy vy, co velíte." Otočí se na mě Fuel, v rudých očích mu jiskří jak se těší, až se bude moci konečně vrhnout do své milované práce a nejlépe někoho zbít.

„Seberte je a spoutejte." Řeknu pevným hlasem, přičemž ukážu na dva poslední stojící pozemšťany, i když bych nejradši mlčel a nejlépe odsud hodně rychle vypadl. Zašil se do laborky s Queeny, mátovou desinfekcí a všemi svými přístroji a vylezl až na další Společneskou večeři příští měsíc. Jak já nenávidím být princ!

Fuel mezitím mávl na své muže a vydali se vykonat můj rozkaz. „Ale nebuďte hrubí a pozor, ať na někoho nešlápnete." Řeknu jim těsně, než se dostanou k prvním trpícím schouleným na podlaze do stále stejných bolestnych klubek rukou a nohou. Za chvilku to skončí, jen ještě chvíli vydržte. Prosím ta mláďata v duchu. Ta hysterka – jak jinak, jasně že je to zas ona – a ten kluk co se s ní onehdy bavil, když měli spát pod našimi nejsilnějšími narkotiky před svalnatým chlapíkem, jakým Fuela dozajista můžu nazvat, a jeho muži pomalu ustupují. Chvílemi mi přijde jako by opatrně přes všechna ta těla přecházeli ještě jedny, drobnější nožičky za tou hysterkou, pokaždé ale zmizí, když se na ně více zaměřím. Nejspíš mám jen halucinace z nedostatku jídla za posledních pár dnů. Fuel a jeho muži se k dvojici ale blíží rychleji, navíc ti dva mají jen pár kroků za sebou zeď, takže stejně už moc daleko uniknout nemůžou. Celé to sleduju z povzdálí abych nemusel zasahovat. Sleduji, jak hysterku s jejím kamarádem otcovi muži obklíčili, a jak dva z nich vyndávají elektrická pouta, co měli do teď vedle svítilny za páskem. Samozřejmě jedním z nich je Fuel, ale kdyby nešel do první linie, byl bych z jeho smyslu pro povinnost zklamaný.

                Fuel pomalu, jako k plaché vyděšené šelmě přistupuje ke klukovi, zatímco ten druhý k dívce. Chlapec ale nechce dát svou kůži lacino, a tak se z toho najednou stává zajímavá podívaná. Jakmile se Fuel natáhne pro jednu jeho ruku, když se dostane dostatečně blízko, aby ji mohl připnout do želízek, klukova ruka vystřelí se zaťatou pěstí vzhůru. Jednu setinu vteřiny to vypadá, že mine svůj cíl, ale zasáhne. Jeho klouby se zaboří do měkké části na spodku Fuelovy čelisti, až muž zasupí a zlomí se v zádech na zad. Ani ne za vteřinu ale už stojí před klukem, ruce taktéž zatnuty v pěsti a chystá se udeřit. Mou pozornost od jejich bitky mezi těly dětí – což by byla jistě skvělá podívaná – ale odvede muž, kterému se povedlo spoutat dívku, i když mají oba již teď několik do fialova se zbarvujících modřin. „Je tu ještě jedna!" hlásí ten muž, jehož jméno je tak složité, že jsem ho už radši zapomněl. Hrkne ve mně. Přece to nemůže být ten malý měsíc, co jsem nikde nemohl najít. Ne ta malá. Udělám dva kroky vpřed. Rychlé, trhané a přehnaně impulsivní, kdy mi mozek říká, abych stál, ale nohy ho neposlouchají.