Obscura lumen (CZ)

Alyssa - Třetí kometa

Cam mě stále podpírá, ale zastaví se uprostřed kroku. Také už mu jistě došlo, že se odsud nemáme, jak dostat. Katie se schová za Cama a já se roztěkám pohledem kolem, hledajíce nějakou šanci na útěk. Nikde však není místečko, kudy bychom mohli uniknout.

„Came?" zašeptám směrem k němu, „dostaneš nás odsud?" tak moc si přeju, aby odpověděl ano, on však jen pomalu zavrtí hlavou stejně bezradný jako já. Katie se chytne za mou nefunkční nohu a za jednu z Camových, asi aby mohla lépe vidět, co se děje. Jeden z mužů si nás nejspíše už všiml, jelikož teď ukazuje naším směrem a něco říká svému sousedovi. Následně se k nám se zbraněmi v rukách pomalu vydají. Zrychlí se mi dech a cítím, jak Katie zase schovala svůj malý obličejík za ne moc účinnou hradbu našich těl.

„Came, musíš odsud Katie odvést." Zašeptám mu prosebně do ucha.

„A jak to mám asi podle tebe udělat?" zeptá se mě roztřeseně a cítím, jak mě přitiskne blíže k sobě, přičemž mu pod mou vahou trochu povolí kolena. Jak by ne, když už mě drží jakou dobu. Muži jsou stále blíž a Cameron začne pomalu couvat, Katie s ním a já se pokouším skákat na nejspíš zlomené noze, i když se mi bolestí zatmívá před očima.

„Zrychli!" prosí mě Cam. Mou odpovědí na to je jen tiché bolestné zasténání. Už je jisté, že se nikdy ani k oknu kterým jsme se dostali ven, nedostaneme včas, abychom se zase vrátili dovnitř. „Seber je Reo, když jsi s námi na tu misi chtěl tak moc letět!" řekne ten nižší dost lámaně a tvrdě, že mu jen těžko rozumím, když jsou kousek od nás, a já konečně slyším jasně. „Ne!" snažím se vykřikout, ale strachem, který se mi usadil v žaludku skoro nemůžu dýchat, a tak ze mě vyjde jen tiché zasténání, když mě oslovený muž chytne za předloktí a trhne mnou, aby mě oddělil od Cama. Ten se mě snaží držet vší silou, není to však nic platné. Muž se mnou smýkne po trávě a kdybych měla nohy v pořádku, skončila bych stát vedle něj, teď však ležím na vlhké trávě a tiše skučím bolestí. Neodvažuju se ani podívat, co se teď děje nade mnou. Slyším pár úderů, jako když do sebe něco narazí, z dálky se ozve dunění země a dusot těžkých bot a já se konečně odvážím zvednout pohled. To, co jsem slyšela, je Cam, jak se pere s tím vyšším červenokabátníkem. Proto se k nám nejspíše vydalo i pár dalších hlídačů. Co mě ale vyděsí více, než cokoliv na světě je, když uvidím stát kousek od sebe spoutanou Katie. Blyštivé okovy jí krutě svírají útlá zapěstí a zařezávají se jí do kůže. „Katie," zašeptám, abych upoutala sestřinu pozornost, ta se na mě však neotočí a tak to zkusím hlasitěji: „Katie!" nad hlavou se mi ozve hlas, mojí sestřičce ovšem nepatří: „Buď prosím potichu, nemají rádi, když vězni mluví." Kývne směrem k jeho druhům, kterým už se povedlo spoutat Cama stejnými řetězy, jako má na rukou Katie.

„Máme ho, vem tu holku a jdeme!" zavelí ten, co se jako první vrhl na Cama. Jeho společník mne tedy opatrně zvedne z usychajícího trávníku a hodí si mě přes rameno. Aby mě však takhle mohl nést, musel by mě držet za nohy. Hned jak se těch mých dotkne, zaječím bolestí tak, že si skoro vyplivnu hlasivky. Lekne se tak, že mě skoro hodí na zem. Pak si mě ale položí do náruče a rozejde se se mnou za zbytkem, co vede Cama a Katie směrem k lesu. Ten je asi deset minut cesty od školy a chodíme do něj převážně na biologii hledat různé malé slizké potvory. Teď ale mezi stromy podivně něco probleskuje. Čím blíž jsme, tím jasnější to je. Je to poměrně velký, celokovový objekt, který tipuji na nějaké vznášedlo. Nevypadá ale jako ty, co jsme vídali ve městech každý den. Něco na něm je jiné. Z myšlenek mě však vyruší Katin nevinný hlas: „Kam to jdeme?" žádnou odpověď ale nedostane. Já ji ani nepotřebuju. Tuším že naším cílem, je právě to vznášedlo. A jak se brzy na to přesvědčím, nemýlím se. Jak přicházíme blíže, v zadní části vznášedla se začne objevovat obrovský otvor, jako bychom jím neměli procházet jen mi, ale jako by tím otvorem mělo vstupovat i něco mnohem většího, než já si dokážu představit. Reo, jak mému únosci řekl ten druhý, už se i přes mou váhu dostal téměř do čela skupiny. Jdou až příliš rychle, uvědomím si, když je najednou otvor jen pár metrů před námi. Je obrovský jako pro letadlo, co jsem jednou viděla na přehlídce, kterou si mohla dovolit právě jen naše část zdi. Lépe řečeno, ta zbohatlická část, ne naše chudina, ale my se vždycky nějak procpeme na všechny akce, i když tam nemáme co dělat.

„Co... co s námi hodláte dělat?" zeptám se potichu, jelikož jsem ještě pořád moc vyděšená na to, abych mluvila nahlas. Odpovědi se mi ale nedostane. Nevím, co jsem čekala. Vejdeme po velké železné rampě do obrovského prostoru, spolu se všemi ostatními červenokabátníky. V prostoru, do kterého vejdeme, se ihned změní vzduch. Je hustší a špatně se mi dýchá. Slyším Katie, jak se rozkašle a pak se i já začnu dusit, jak začne mít vzduch kolem nás nasládlý pach. Naši únosci přitom dýchají, jako by si ničeho nevšimly. Zezadu se ozve hromadné kašlání, což mi připomene naše spolužáky v řetězech. Moje zorné pole se začne zamlžovat, a poslední co cítím, než upadnu do bezvědomí kvůli nedostatku kyslíku nejspíše je, jak mou zlomenou nohou projede bolest, tak silná, až se mi z ní chce zvracet.