Obscura lumen (CZ)

Reos - Čtvrtá kometa

Chtěl jsi sem, tak si teď nestěžuj! Říkám si, když pokládám tu hysterku na jednu z nemocničních postelí. No vážně, kdo by dělal takové divadlo kvůli zlomené noze? Na zelený polštář se jí rozsypou vlasy černé, jako sama noc, s odlesky jak od měsíčního světla, tak podobné těm našim.
„Tak co bratříčku, ještě pořád jsi rád, že tu jsi?" zeptá se mě přicházející Ebros. Už zase se vytáhl do své normální výšky, takže je vyšší než já. Na Zemském vzduchu se stejně jako většina z nás zmenšuje na lidskou velikost, a přizpůsobí své tělo přemíře kyslíku ve vzduchu, jelikož naše plíce nejsou schopné ho vyfiltrovat. Já jsem se ale, jak jsem zjistil, s touto schopností nenarodil, a tak jsem rád, že jsem zase v lodi, kde se vzduch dá lépe dýchat a nepřijde mi, že každou chvíli odletím.
„Samozřejmě," odpovím a dělám, že se věnuji přípravě dívky na lůžku, „jak by ne, tak dlouho jsem sem chtěl, ale mají to tu na můj vkus až moc zelené." Odhrnu jí dlouhé vlasy z předloktí, kam jí spadli taky, a otřu jí kůži nad žilou kde jí pumpuje krev desinfekcí ukradenou z lidské nemocnice. Ebros se zasměje tak hladce, jak to umí jen on. „To máš pravdu, s naším domovem nemá Země moc věcí společného." Ani nemám sílu se jeho vtipu pousmát, když si vzpomenu na domov a na to, proč tu vlastně jsme. „Tak já půjdu pomoct otci s kurzem a odjezdem." Otočí se k odchodu elegantní jako vždy, „Jo a měl bys jí dát kyslík, jestli chceš, aby byla ještě někdy použitelná." Houkne na mě přes rameno a pak už zmizí mezi dveřmi do chodby. „Měl bys jí dát kyslík." Zpitvořím bratrovu poslední větu, „Jako bych byl idiot, to si o mě myslí, že nevím, jak lidé fungují?" mumlám si naštvaně pro sebe, když jdu pro kyslíkovou bombu uloženou ve skladu v rohu místnosti. Je sice pravda, že mě to nenapadlo, a proč sakra potřebují tolik kyslíku? To je zbytečné plýtvání! Asi by mi tu chudinka malá umřela, ale to ještě neznamená, že má můj bratr pravdu.
„Reo?" slyším zpěvavý dívčí hlas za sebou. „Reo, jsi u lahví?"
„Jo jsem tu Tify." Zavolám na svou kamarádku s hlavou schovanou mezi lahvemi. Musím najít nějakou plnou, nechce se mi ji vyměňovat každou chvíli, nebo nedej bože muset jít doplnit ven. Ve dveřích se objeví nakrátko ostříhaná dívčí hlava. „Když už tu jsi vem mi taky jednu tu flašku."
„To je všechno, co jsi chtěla? Znělo to docela naléhavě" zeptám se jí s úsměvem, a vytahuju zezadu dvě plné flašky s kyslíkem.
„Jo to bude všechno." Zazubí se na mě a nasměruje mě ke svému pacientovi hned jak vylezu ze skladu. „Díky prcku," řekne mi, když jí pokládám lahev na zem. „Už nikdy mi tak neříkej, víš, jak to nesnáším!" seberu se, a jdu k vlastní pacientce. Je sice vyšší než já, to ale ještě neznamená, že si ze mě může pořád takhle utahovat.
„Neboj, nikdy toho nenechám!" zavolá za mnou ještě Tify a já se usměju.
Nandám té holce první masku. Ta se hned orosí a hrodník se jí začne více zvedat, jak jí do těla proudí kyslík. Nikdy nepochopím, jak toho můžou vydýchat tolik. Znovu ji otřu jamku u lokte lidskou desinfekcí, do ruky vezmu jehlu a plastovou trubičku, potřebuju jí odebrat krev na rozbory. Čtyři skumavky by měli stačit, první jí ale musím uspat, aby až se vzbudí, nezačala vyvádět. Do ruky jí tedy zapíchnu kanylu s anestetikem, nebo jak se tomu na Zemi říká, upraveným našimi vědci a počítám do deseti. Pak ji vyndám, místo zalepím. Chvilku ještě musím počkat, než jí podobným způsobem napíchnu i druhou ruku, ze které jí poté začnu odebírat krev. Je to pro mě tak rutinní práce, až ji zase ani nevnímám a soustředím se spíše na dívku, kterou jsem sem přinesl. Určitě by to mohla být jedna z těch, co hledáme. Černé vlasy dlouhé do pasu, ale jemné jako chmíří, jako tráva u nás na zahradě. Očí jsem si bohužel všimnout nestihl. Podle těch bych jí byl schopen identifikovat hned.
Krev po odebrání ihned zamrazím. Je červená, s takovou jsem ještě nepracoval, ale Ebros mě na to připravoval, takže mě to až tolik neděsí a vím, že se s ní pracuje stejně, jako s tou naší. Ale stejně je to dost zvláštní. Měl bych ji poslat rovou do laboratoře na rozbory, jako se to udělá s krví všech ostatních dětí co byli vzhůru, když jsem přišli, ale pak bych neměl co dělat, a musel bych za svým otcem, jít probrat všechny ty podstatné záležitosti vedení. To se mi ale nechce, a tak se rozhodnu rozbor udělat sám.
Dojdu si tedy pro plášť, brýle a zalezu si do laboratoře. Vůně mátové desinfekce je pro mě uklidňující, proto tu trávím tolik času. Do přehrávače, který mi posledně přivezl ze Země Ebros, si dám jeden ze zastaralých kulatých disků s písněmi od kapely jménem Queen. Není to něco, co by se u nás poslouchalo, a proto si to pouštím jen když jsem sám v laborce, jelikož všichni si myslí, že ani jedno slovo z textů pozemských písní nemá smysl, nikdo doopravdy nechápe pocity, ani význam lidských problémů. Já ale studoval jejich dějiny, jazyky i kulturu a do těchhle písní co jsou dávno za zenitem i pro ně, jsem se prostě naprosto zamiloval.
„...I want it now!..." pobrukuji si tiše slova jedné z mých nejoblíbenějších písní, přitom přelévám krev do jedné z větších zkumavek. Tancuju po laboratoři, cestou kolem stolů si do náruče nabírám věci co budu potřebovat na test krve a všechny ostatní potřebné procedury. Všechno to pak házím na jeden z volnějších stolů, a jelikož nemám úplně v lásce úklid, je všude spousta věcí. Většinou tu zkouším své pokusy, a nebo se jen nechávám unášet na vlně té nádherné hudby.
Zkumavky s podivně rudou tekutinou dám do nového přístroje, který naše laboratoř dostala teprve nedavno. Je to malá hladká krabička, do které se vejde až pět plných zkumavek. Ty pak ten přístroj nějakým způsobem vyšetří a zjistí o dárci úplně všechno. Ne že bych věděl, jak to doopravdy funguje, ale čudlík na zapnutí zmáčknout umím. Zatímco můj malý kamarád zjišťuje o krvi černovlasé dívky všechno co se dá si chci nějak ukrátit chvíli, a tak vyjdu z laboratoře, najít Tify. Jako obvykle po práci sedí ve své prťavé kancelářičce a hraje na stěně nové vydání Uniflopu, na mě až moc brutální hry vynalezené pro psychopaty. Má přes oči velké pokovené brýle na virtuální relitu, a je tak zabraná do hry, že si mě jako vždy ani nevšimne. Vidím ale, že už je na konci levelu, tak se rozhodnu počkat, až dohraje. Posadím se tiše na židli za ní, i přes to, že vím, že ji od hraní stejně nic nevyruší.
Přijde mi, že hraje celou věčnost a já na ní stejnou dobu zírám, na její nakrátko ostříhané černé vlasy. Náhle se ale z haly plné odvedených pozemšťanů ozve rána, a hned za ní i hlasité kvílení alarmu. Ihned jsem na nohou, strhnu Tify z očí brýle a už v poklusu na ní zakřičím: „Hejbni zadkem někdo se snaží utéct!"
„Jak je to možné? Vždyť jsou všichni pod narkozou ne?" Slyším za sebou Tify, když vybíhám ze dveří, je hned za mnou. Sice netuším, jak by probuzení jednoho z lidí mohlo být možné, jelikož všichni lidští pacienti by opravdu měli ležet na svých lůžkách pod těžkou narkozou, ale napadá mě jedna věc, díky které by tohle náhlé probuzení mohlo být možné. Jen mě zajímá, kdo je v tom případě ten šťastlivec. Jsem ve prostřední řadě mezi lůžky a otáčím se kolem dokola, snežim se zjistit, kdo je vzhůru, ale nikoho nevidím. Pomocní zdravotníci už všechny kontrolují a Tify vypnula poplach, takže to vypadá jen na nějaký výpadek systému, což se poslední dobou stává často. Stejně se ale rozhodnu všechny osobně zkontrolovat. Pokud se někdo opravdu probral, nesmí se k němu nikdo dostat, zvlášť můj otec ne, dokud si nebudu jistý, že je to ta správná osoba. Přecházím od jednoho lůžka ke druhému, pozorně prohlížím všechny přístroje i obličeje a životní funkce pacientů. Všichni mají tmavé vlasy, někteří černé, ale přece jen se ani jeden nepodobá vzhledu naší rasy natolik, aby mohl být ten, koho tady hledáme. Všichni, jak dívky, tak chlapci, jsou velice krásní, když je porovnám se všemi lidmi, co jsem kdy viděl.
Když už mi přijde tahle rutiní prohlídka nudná a chystám se na zbytek vykašlat a důvěřovat zdravotníkům, zarazí mě malá holčička na lůžku o dvě od mého aktuálního místa. Nevypadá ani trochu jako všichni ti krásní lidé kolem mě, i když je taky velice pohledná. Kolem hlavy se jí rozprostírá hříva zlatých vlasů, téměř bílých, jako z jednoho z pozemských seriálů které sleduji. Jako omámený chci jít přímo k ní, dotknout se měsíční záře kolem její hlavy a nedojde mi, že přede mnou je ještě pořád lůžko s chlapcem ne o moc starším, než můj aktuální objekt zájmu. Tvrdě narazím do lůžka stehny, celé ho posunu a způsobím docela velký hluk, takže se na mě zdravotnice kousek ode mě pohoršeně podívá a povýšeně mi oznámí: „To že nevnímají okolí ještě neznamená, že se jim nemůže nic stát." a stejně povýšeně odejde k dalšímu člověku. Obejdu tedy lůžko o které jsem zakopl a dělám, jako by nic, přejdu k dalšímu, jako bych pokračoval v kontrole, i když na té už mi tolik nezáleží. Stejně ale kontroluju poslední dívku a chlapce s tmavými vlasy, než konečně stanu před tou malou blonýnkou. Vlasy má opravdu z měsíčního svitu. Musí mít, jinak by nebylo možné, aby se tak nádherně leskli. Zkontroluji i její přístroje, kde je vše v normálu, tep sice trochu zvýšený, ale ne nijak závažně. Kouknu do její zatím prázdné lékařské zprávy na desce nad její hlavou. Podle té přišla po svých a jediné co, nechávají se jí rychlorůstem srůst tři poškozené žeberní kosti. Znovu si prohléfnu její malinký roztomilý obličejík. Je tak drobounká, že i kdyby byla ona ta, kterou hledáme, nemohl bych ji nechat použít. Takhle krásné a jedinečné věci se přece musí chránit!
Pohladím ji po vlasech. Jsou jemné, stejně jako její malinké ručičky. Oproti mě vypadá skoro jako novorozenec.
„Taky ti přijde tak zvláštní?" Leknutím se otočím. Za mnou stojí kdo jiný, než Tify. „Myslím, že ji přivedli taky, když vůbec není podobná tomu, co by jsem podle statistik nejspíš potřebovali. Naši se přece nikdy nerodí s tak světlými vlasy."
„Možná máš pravdu, možná tu vůbec neměla být." Přitakám pořád ještě jako ve snách. „Kdy vůbec budeme připraveni k odletu? Zemská gravitace mi opravdu nesvědčí." Odvedu téma jinam.
„Neměl by jsi to vědět ty? Když už jsi ten princ?" Zeptá se mě ta kreatura vedle mě, které říkám moje jediná kamarádka trochu posměšně, jelikož ví, že je to další z věcí, co naprosto nesnáším.
„Ha ha moc vtipné chlapče, ale teďka vážně potřebuju vědět, kdo dostal na rozbor krev tohohle malého človíčka, víš to Tify?" otočím se čelem k ní a ona trochu provinile uhne pohledem. „Kdo dostal tu krev Tify? Koukni se do těch záznamů co ti pořád běží v palici a dělej." Vyjedu na ni, když se stejně provinile jako předtím koukal ana mě rozhlédne kolem. Pražím jí pohledem, dokud se mi ostýchavě nepodívá do očí. Takhle rozpačitou jí moc často nevídám. Pomalu ze sebe vysouká velice tichou větu: „Nesmíš se na mě zlobit Reosi, prosím tě o to." Koukne se na mě prosebně a já pokývnu hlavou, ať pokračuje. Začíná mě děsit. „Vzal si je na starost Ebros." Dokončí myšlenku. „Cože jsi to řekla?" zeptám se tak chladně, že bych mohl zmrazit klidně celé Zelené moře. „Promiň, hrozně mě to mrzí, vím, že jestli to je opravdu ona tak... tak je to největší chyba, kterou jsem udělala," odstrčím jí stranou, abych se dostal co nejrychleji pryč a našel Ebrose, i když je už nejspíš pozdě, „Nechtěla jsem, aby se tady někomu cokoliv stalo a zvlášť ne těm nejmenším, ale-" „Ale nechala jsi MÉHO BRATRA aby si odnesl něčí krev, když je docela zjevné, že je to nejspíš ten člověk kterého hledáme? Vždyť je to ještě malé dítě! Co jsi si sakra myslela?" vyjedu na ni opravdu hlasitě. Většina pracovníků se na nás otočila a už nějakou dobu náš spor pozoruje. „A proč vy koukáte? Nemáte co na práci?" utrhnu se na ně. Okamžitě se všichni vrátí k tomu, co dělali předtím a já rozzuřený vyrazím do svojí laborky, jelikož i kdybych našel svého bratra, neměl bych mu jak vysvětlit, proč chci rozbory udělat já osobně. Zrovna když jsem se rozhodl, že to malinké stvoření musím ochránit, zjistím, že to už není možné.
Praštím do jednoho ze skleněných stolů až rozsypu zkumavky vyskládané do té doby úhledně ve stojanu. Za tu dobu, co jsem tu nebyl, sem přišli jiní dělat rozbory a teď na mě, stejně jako na ošetřovně, všichni vyděšeně zírají. „Všichni ven." Zachraplám tak rozzuřeně, že všichni okamžitě a bez otázek opustí místnost. Ještě než se dveře stihnou zavřít s až zvýřecím zavitím znovu a ještě silněji udeřím do kovového stolu. I kdyby nebyla ta malá ta pravá, Ebros ji zabije. Je jiná. Nikdo z mojí rodiny nebude chtít, aby žila. Představovala by naději.
Sesunu se na zem. Snažím se vychladnout, abych mohl něco vymyslet, jak tu dívku udržet v bezpečí před mou rodinou, když mi zem pod zadkem začne vybrovat. Už startují, brzy budeme od Země daleko, na cestě domů. Ve chvíli, kdy cítím, že se zvedáme ze země a vzlétáme, zapípá můj super krevní testovač, na který už jsem stihl mezitím zapomenout. Už mě ani nezajímají výsledky té hysterky. Ne když jsem selhal ještě než jsem stihl něco začít dělat.