Kapitola 17

56 5 0
                                    


    „Wichiten, vstávej!" rozrazila dveře Serenity. Wichiten se lekla, strhla deku a zahučela na zem. Matt se jen klidně otočil na bok, něco zamrmlal, spokojeně se nadechnul a spal dál. „Srdíčka? Růžová?" zasmála se Serenity a vzápětí dostala polštářem. „Nech mě spát," řekl rozespale Matt a svojí rozcuchanou hlavu zahrabal pod polštář Wichiten. Wichiten se mezitím vyškrábala na postel a drze plácla Matta přes zadek. „Nenechá," řekla o dva tóny hlasitěji. Matt jen sebral Wichiten deku, přehodil jí přes sebe a měl opět půlnoc. „Vy dva jste normální?" zeptala se Serenity, snažíc se ignorovat fakt že Wichiten je rozcuchanější než obvykle. „Samozřejmě že ne, ale to není podstatné. Podstatné je to že nás budíš o víkendu, dvě hodiny po obědě," zamrmlala Wichiten a povytáhla si ramínko noční košile, co jí sklouzlo z ramene. „Aha. A já myslela, že potřebuješ víc jak šest hodin k tomu aby ses dala do pořádku. Pokud vím, a že vím dobře, dneska je soukromý večírek u Williama a jeho ženy ne?" povytáhla obočí Serenity. „Máš pravdu. Nestíhám!" vylítla Wichiten z postele, zakopla o Mattovi záda, udělala dva kotrmelce dopředu a nakonec se omylem zakousla Serenity do boty. „Nejez mi botu, máš svoje," zaskučela Serenity. Matt se zachumlal ještě víc do deky a rukama si držel polštář, aby měl co největší ticho. „Jo jasně. Koupelnu jsem chtěla," plácla se Wichiten do hlavy, přešla k posteli a začala šťouchat do Matta.

„Vstávej dceruško, již je čas, pán král čeká, bude kvas" zkoušela to Wichiten po staré dobré baladě z Kytice- zlatým kolovratem. „Já raději jdu. Wí, jestli to nepůjde po dobrým tak ho někam kopni," udělila, většinou hodná Serenity, radu a odešla. Matt se malátně postavil a zamžikal na svět. Wichiten se usmála a lípla mu pusu na čelo. „Vstávej, dneska je velký den. Dneska se potvrdí drby od lovců," zasmála se Wichiten a posadila se Mattovi na nohy. „Myslíš to, že spolu spíme?" nechápal Matt. Teď byl trochu mimo. Neříkala snad ta holčina, že potřebuje koupelnu a nestíhá? A odkdy je Serenity tak krutá? Um děsivé. „Samozřejmě. Ani bych se nedivila, kdyby mě už měli v pátém měsíci, ale teď už vážně nestíhám. Věci máš tam, kde jsou obvykle švadleny. Uvidíme se nevím kdy," vyhrkla Wichiten. Doběhla ke skříni, vyhrabala pár věcí, hodila úsměv na Matta a zabouchla se v koupelně. Matt jen zamrkal. Ono to má více tváří? Vždyť většinou jen byla tak trochu úchylná, výbušná. No tak dobře no. Stěží se vyhrabal z postele, a až teď si uvědomil, že má hlad. Rychle na sebe oblíkl věci a zmizel něco sehnat k jídlu.

„Wichiten, vyšilovala že má zpoždění?" nechápal Byakuya. Dřív jí tahali na tyhle věci násilím a nyní je z toho bez sebe. No jistě to bude tím lovcem, kým jiným by to mohlo být. Jak moc láska každého změní. „Divný že? Dokonce se mi do boty zakousla jen jednou. Na to že je trhlá," přemítala Serenity pozorujíc otisk zubů na své botě. V tom se ozvalo pár dutých ran a ne zrovna slušné nadávání lovce. „A on dělá co?" povytáhl obočí Byakuya. „Padá ze schodů?" rýpla si Serenity. Byakuya se na ní podíval pohledem, vše vysvětlující. „To by mě nenapadlo," řekl klidně Byakuya a napil se svého čaje.

@

Vampires and hunterWaar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu