Vampires and hunter

Kapitola 31

Wichiten vzhlédla od balíčku sušenek a podívala se jí do očí, jako obvykle když něco chtěla říct jen Serenity zformulovala to do myšlenek. Serenity skoro neznatelně přikývla, když Wichiten vytanula na mysli chvilka, když Serenity řekla o Mattově daru, o kterém stále a vytrvale neměl ani potuchy. „Nebudeme něco dělat? Ta předválečná aura mě ubíjí!" řekla Wichiten a otevřela si sušenky. „Já v tom vyrůstal odmalička, takže sem si poměrně zvykl," pokrčil rameny Matt. „A že ty," zabrblala Wichiten a pustils se do sušenek. Byakuya povytáhl obočí a sledoval Wichiten jak chroupe sušenku jednu za druhou.

„Tady jste!" ozval se další příchozí hlas, a když se otočili po hlasu, uviděli rudovlasého upíra, který měl i stejně bronzovou plet jako Wichiten ,ale oči byli jako ty Serenitiny. „Tos jí tam nechal samotnou, ta zase bude naštvaná," zamumlala Wichiten. „Wichiten, nechci ti nic říkat, ale to ty si jí naštvala," zamumlala Serenity směrem k Wichiten. „Protože si to zasloužila, už mě buzerovala moc dlouho a já taky neodpouštím všechno," našpulila uraženě rty Wichiten. „A teď když mě omluvíte, jdu si na chvíli lehnout," dodala ještě. Matt přikývl a šel s ní. „Neříkala, že si jde lehnout?" zamyslel se Byakuya. „Podle mě de Matt taky aby si odpočinul, protože toho oba moc nenaspali," zamyslela se Serenity.

Wichiten šla klidně po chodbě, po jejím boku Matt a o něčem, pro ně, velice důležitém debatovali, přesně naproti nim, kráčela tmavovlasá upírka. Došli až k sobě. Wichiten zlostně trhla hlavou a uhnula se, upírka beze slova prošla, ale Matt si byl jistý, že ještě slyšel její uražené „pche!" Wichiten se zatvářila velmi, velmi děsivě a pokračovala v cestě, pořád si pro sebe něco mumlala, až Mattovi přišlo, že se spíš baví s malým Alexem než sama se sebou. Jakmile za nimi zaklapli dveře od jejich pokoje, Wichiten se spokojeně natáhla na postel, přehodila přes sebe přikrývku a do dvou minut usnula. Matt si lehl na svou polovinu postele, vzal si rozečtenou knihu, ačkoliv se to nezdálo, on opravdu uměl číst, a spokojeně se začetl do knihy.

Serenity zavrtěla hlavou, až jí její vlnité lokny zavláli kolem těla. „Ne, nerozumím jim," řekla. „Půjdeme si také odpočinout, poté musíme opravdu, ale opravdu připravit plán," řekl Byakuya. „Ano, nemám ráda násilí, ale musí to tak být," přikývla vážně tmavovláska a vydali se s Byakuyou k jejich pokoji, aby si následně odpočinuli.

Tristan se podíval na záda své starší dcery a povzdychl si. „Tady jsi!" prořízl ostrý hlas ticho v místnosti. „Sylvio," otočil se na svou družku rudovlasý upír. „Neměl by si na ně být příliš hodný," povzdychla si a natáhla se do police pro sušenky, jako předtím Wichiten. „A ty bys zase neměla být na jednu jako cukerín a na druhou jako bič," odporoval tiše. „Ach ano jistě, ale její chování mě k tomu pohání," zamyslela se a až s příliš velkým apetitem, ne tak šíleným jako má Wichiten, se pustila do jídla. „Chování?" povytáhl obočí Tristan. „Serenity logicky uvažuje, a přirozeně krotí i svou sestru, avšak Mercredi vždy do všeho skáče po hlavě, sám vidíš, jak to dopadlo," povzdychla si. „Ovšem, ale i tak to ničemu nevadí, ty jsi nebyla o moc starší..." namítl Tristan tiše. Tmavovláska se otočila zády k němu. „Tehdy byla jiná doba," namítla a odkráčela i se zbytek sušenek mezi spletité chodby. Tristan si povzdychl. Zavrtěl hlavou a vydal se za svou partnerkou.

**

Wichiten se probudila a s menšími obtížemi se posunula na bok. Čelem k ní ležel Matt. Hnědé prameny vlasů mu spadaly do obličeje. „Jdeme něco zakousnout," povzdychla si, když její žaludek docela hlasitě oznámil, že má hlad. Zase. S menšími obtížemi se vyškrábala se do sedu a poté do stoje, tiše prošla pokojem, který sdílela s Mattem, ještě tišeji otevřela a zavřela dveře a pak stále tiše mířila ke kuchyni. Nyní se nezaměřila na sladké, ale na to co by si mohla dát, aby naplnila břicho. Otevřela lednici a s úsměvem, který by nevědomý pozorovatel považoval za milý, avšak byl to hladový úsměv, který byl vidět vždycky než někoho snědla i s ponožkami, vyndala máslo a poté i chleba. Po chvíli kulinářské činnosti se spokojeně zakusovala do svačiny.

Serenity, tiše zavřela dveře a vydala se do knihovny, pro nějakou knihu. Otevřela prastaré dveře, které v úkrytu byli jediné staré. Byli to dveře od knihovny. Procházela v uličkách, ty byli knihy, staré, novější, větší i menší. Se zamyšleným gurmánem pročítala tituly knih. Po chvilce zavadila o jednu knihu prstem, povytáhla jí, vzala jí celou rukou a vytáhla jí. Usmála se a očima zapátrala, jestli někde nenajde křeslo. Bohužel nikde jej nenašla, pokrčila rameny a šla se posadit do křesla, které měla v pokoji. Zrovna brala za kliku, když na její rameno dopadla mužská ruka, s barvou pleti jakou měla Wichiten.

„Otče?" zeptala se a ani se neotočila. „Serenity, za tři minuty v té místnosti," řekl tiše. Serenity přikývla, ačkoli ta pacifistka uvnitř ní se chvěla odporem. „Nebude zase ponižovat Wichiten že ne?" zeptala se tiše. „Slíbila, že se bude chovat slušně," dostalo se jí odpovědi a než se nadála, pustil její rameno a neslyšeně a nepozorovaně zmizel. Serenity se vydala do oné místnosti, kde se měli průběžně informovat o pohybech lovců a určení bojiště. Otřásla se, nesnášela krveprolití. Války. Bitvy. Hádky. Až na ony vtipné slovní přestřelky při střetnutí dvou eg. Toho Wichitina a Byakuyova.

„...Rozumíte tomu všichni?" přejela všechny pohledem Sylvia. Wichiten takticky mlčela, trucovala. Matt to nijak nekomentoval, jen už v duchu sčítal, že si vyjede na nákup a koupí si pár palebných zbraní. Anebo si zmáčkne jeden svůj kontakt. Jenže ten by mu dodal tak bazuku a Wichiten by mu jí sebrala. Tak by koupil dvě... jenže je tu Serenity, tak tři... sakra Matte nebuď schizofrenní. Serenity si povzdychla, to jistě z těch Mattových myšlenek. Byakuya zvedl šedo fialové oči od stolu a chvíli na sebe beze slova hleděli se Serenity opět se sklonil. „Mer...Wichiten?" opravila se Slyvia a pohlédla na mladší dceru. Ta se jedním okem podívala na tmavovlasou ženu, a kdyby Wichiten uměla pohledem zabíjet, dávno by se vznášel Sylviin duch nad jejím tělem. Tristan si povzdychl, přestože Wichiten měla povahu po něm a to že byla věčné optimistka, urážet se uměla po Sylvii. Sylvia pohnula pohledem k Mattovi, ten jen lehce pokýval hlavou, další posun pohledu, a Serenity i Byakuya přikývl, Sylvia se opřela o Tristana. „Dobrá, tímto to končí, zaútočíme přesně za dva dny v poledne," ukončila radu a chvatně odešla z místnosti, za ní se vyhrnula většina upírů, kteří tam byli také a poté i Tristan odešel. Matt pomohl Wichiten vstát, ta se o něj opřela a společně vyšli za nimi, Byakuya se Serenity, držíc se za ruku za nimi.

Celé dva dny většina upírů trávila se svými nejbližšími, jako z každé bitvy i oni věděli, že oběti budou na obou stranách, ale pokud mají zvítězit, tak ne kvůli sobě, ale kvůli dalším generacím, uzavření míru by bylo nejlepší, ale podle slov Matta by si lovci prohnali kulku hlavou, než aby se na něčem takovém dohodli. „Wichiten?" zeptalas Serenity. „Ne, opravdu žádná vize, ani předtucha, nemá to stanovený osud, který by se dal zvrátit, aby se tomuhle předešlo. Většinou moje vize varují o nebezpečí našeho lidu, ne o věcech, které my rozpoutáme," zavrtěla hlavou rudovláska, Matt na ní sykl, protože jí pomalu splétal copánky, protože po zjištění že Wichiten to i s lehce vlnitými vlasy sluší, tak to chtěl vidět na vlastní oči. Serenity seděla v křesle, nohy v tureckém sedu, zachumlaná v oblíbené mikině a četla si knihu. Byakuya seděl na druhém křesle, na klíně měl notebook a porozhlížel se po několika málo věcech, které si chtěl objednat, až vše tohle skončí.

tam ně%U_u[G�