Pouto přátelství ✔

Zápas

Zvonilo, procházel jsem prázdnou chodbou, která se za pár sekund zaplnila studenty. Šel jsem středem, pricemz do mě každý strkal. Všichni šli proti mně, já jediný procházel dopředu. Měl jsem jediný cíl, učebnu na konci chodby. Byl jsem přede dveřmi, přes prosklenou část byla vidět silueta postavy. Upravil jsem si košili a vlasy. Lehce jsem zaklepal. Bez odpovědi jsem vstoupil. Byl na druhém konci místnosti, stál před stolem. Upřeně na mě koukal.

,,Potřebuješ něco?" zeptal se. Stále jsem stál u dveří. Nic jsem neřekl, jen jsem ho upřeně sledoval.

,,Deane?" očividně znervózněl.

Zamkl jsem dveře a beze slova k němu došel. Jakmile jsem vstoupil do jeho osobního prostoru, políbil jsem ho. Neodtrhl se. Natlačil jsem ho na stůl. Začali jsme se líbat. Začal jsem mu rukou projíždět mezi vlasy, on dělal to samé. Po chvíli mu ruka začala sjíždět níž a níž. Ruka mu sjela až k zipu mých kalhot, které se každou sekundou stávali těsnější. Rozepl je. Chtěl mi šáhnout na -..

,,Vstávej!" zakřičel mi někdo do ucha. Vzbudil jsem se.

On to byl sen?

Zvedl jsem hlavu. Usnul jsem při hodině. Při Jonesově hodině.

,,Kde si myslíš, že jsi?!" zakřičel tak hlasitě, že jsem musel uhnout hlavou. Nic jsem mu neřekl, jen jsem se na něj podíval. Zase se na mě díval tím jeho vražedným pohledem.

,,Slyšíš mě?!" vykřikl.

,,Musíte tak řvát?" zeptal jsem se ho. Bylo mi jasné, že se naštve ještě víc. On ale nic neřekl. Jen si naštvaně odfrkl a šel si sednout.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, všichni na mě koukali. Bylo mi to jedno, zase jsem si položil hlavu na lavici.

Za pět minut zazvonilo. V minutě jsem vstal a odešel z místnosti, aby Jones neměl sebemenší šanci zastavit mě.

Rozhlédl jsem se po chodbě, první koho jsem uviděl byl Castiel, stál u automatu na kafe. Nechtěl jsem kolem něj jít, ale musel jsem. Byl jsem kousek od něj, když mě uviděl. Usmál se. V tu chvíli se mi vybavil sen, který jsem měl před pár minutami. S rudým obličejem jsem se usmál nazpět, načež jsem rychlostí zamířil jiným směrem.

-

*Castiel*

Prodral jsem mezi studenty až ke sborovně. Otevřel jsem dveře. Byli tam všichni učitelé a s nimi i ředitel.

,,Dobře, že jdete pane Novaku."

Sedl jsem si vedle Steva a čekal, co se bude řešit tentokrát.

,,Dobře, jsme tu všichni," začal.

,,Dneska se má konat zápas mezi našimi studenty, to je důvod proč tu jsem," rozhlédl se po sborovně a poté pokračoval.

,,Hledám dva učitele, kteří na to dokáží dohlédnout."

,,Je nějaký dobrovolník?" zeptal se. Nikdo se nepřihlásil. Muselo mu to být jasné.

,,To jsem přesně čekal, a proto bych chtěl požádat pana Novaka a pana Smitha," se Stevem jsme na sebe koukli.

,,Proč my?" zeptal jsem se.

,,Zdá se mi, že jste oba dva oblíbení mezi studenty, také jste sportovní typy, takže jim můžete poradit, případně když se něco stane, pomoct jim," dávalo to smysl.

,,Souhlasíte?" oba jsme kývli na souhlas.

,,Díky."

-