Pouto přátelství ✔

Odchod

Všude bylo nepříjemně nezvyklé ticho. Rozhlédl jsem se po místnosti. Jen jedno slovo mohlo vyjádřit všechno dění.

Prázdnota.

Je tu prázdno? Ano. Cítím se prázdný? Ano.

Sedl jsem si na pohovku a nohy natáhl na stůl. Říkám si, jestli mě může potkat ještě něco horšího nebo jestli jsem už došel na dno. Každý další den v mém životě může být horší než ty předešlé, ale já už nemůžu teď, jak to mám tedy zvládnout další x let?

Opřel jsem si hlavu. Konečně jsem si mohl od všeho odpočinout. Prospat se.

Už jsem zabíral, ale pak se ozval vyzváněcí tón mého mobilu. Přál jsem si, aby volal Castiel. Sáhl jsem po mobilu a koukl na číslo na obrazovce.

Samozřejmě, že to nebyla osoba, kterou jsem chtěl jako jedinou slyšet.

Zvedl jsem to.

,,Pan Winchester?"

,,Ano, co potřebujete?"

,,Mohl by jste se dostavit na naší stanici?"

,,Už jedu."

Hloupě jsem si myslel, že už bych měl klid. Nejhorší na tom bylo, že volali určitě kvůli Johnovi. Vstal jsem a oblékl na sebe sako, které jsem před chvílí tak s chutí sundal.

Nastartoval jsem Impalu a vyjel směrem ke stanici.

Jediná pozitivní věc na dnešku zatím byla, že zbylo jediné volné místo na parkovišti. Aspoň něco.

Vešel jsem dovnitř a první co mě upoutalo, byla osoba sedící v rohu místnosti. Kdo jiný než John.. Jakmile mě uviděl, objevil se mu na obličeji ten jeho nechutný úsměv.

Co budu muset ještě vytrpět?

-

Sotva jsem se z toho všeho probral, odcházel jsem s Johnem po boku ze stanice. Pustili ho. Šel jsem k Impale, snažil jsem se ho ignorovat, ale on šel stále za mnou.

,,Kam si myslíš, že jdeš?" neotočil jsem se na něj, šel jsem dál.

,,S tebou," zastavil jsem se.

,,Děláš si srandu? Ke mně už nikdy nepůjdeš! Už nikdy v životě ti neodpoustím to, co jsi mi dělal, když jsem byl malej! Myslíš, že se takhle vychovávají děti? Že je mlátíš? Psychicky je stahuješ ke dnu, protože se nedokážeš srovnat s realitou? Už mi konečně odejdi ze života!" křičel jsem tak nahlas, že se lidi kolem nás otáčeli.

Otočil jsem se k němu zády a došel k Impale. Odjel jsem co nejrychleji, nechtěl jsem o něj ani zavadit pohledem.

Když jsem dojel domů, bylo teprve šest hodin odpoledne. Měl jsem se sejít s Charlie, ale byl jsem tak vyčerpaný, že jsem to zrušil. Lehl jsem si a v minutě usnul.

-

Nemohl jsem tomu uvěřit..vážně jsem spal dvanáct hodin? Když jsem naposledy spal takhle dlouho, byl jsem v nemocnici díky Johnovi samozřejmě.

Vyhrabal jsem se z postele, první cesta vedla do koupelny, druhá do kuchyně. Když jsem se dooblékl, vyšel jsem ven. Impala se na mě jako pokaždé usměvavě třpytila na parkovišti.

Dojel jsem až ke škole. Sotva jsem vylezl, vyběhl za mnou Ben. Pozdravil mě.

,,Ještě, že jsi tu včera nebyl."

,,Co se zase stalo?"

,,Jones," stačilo mi slyšet jen to jméno a už jsem věděl, o co nejspíš šlo.