Pouto přátelství ✔

Ráno

Vtáhl mě do dvěří, které za sebou ihned zavřel. Otáčel se zpátky, aby na mě mohl znova pohlédnout. Využil jsem toho. Rychlým pohybem jsem ho natlačil na dvěře, které se poté kompletně zavřeli. Naše polibky byly stále více vášnivější a jistější než kdy před tím. Zabořil jsem ruce do jeho, teď už rozcuchaných vlasů. Všímal jsem si všeho, co dělal, všech pohybů, zvuků a doteků. Cítil jsem, jak mi rukama přejíždí po zádech. Byli jsme u sebe tak blízko, jako nikdy před tím, ale stejně nám připadalo, že to je málo. Tlačil se ke mně blíž a blíž, zatímco jsem ho stále tlačil na dveře. Kalhoty se stávaly stále více těsnější. Castiel byl na tom úplně stejně.

,,Deane," zašeptal tak potichu, že jsem ho skoro neslyšel, i když jsem byl tak blízko.

Stáli by jsme tam klidně i déle kdyby mě nezačal pohlcovat pocit toho, že nás někdo vyruší, nemohl jsem už čekat déle. Vyzvedl jsem ho do náruče, přičemž jsem zjistil, že je vlastně úplně lehký. Zatímco jsem nás pomalu dopravoval do ložnice, Castiel se od úst přesunul na krk. Tentokrát mi projížděl rukama ve vlasech on. Při cestě do ložnice mi prolétalo hlavou milion myšlenek, ovšem jen jedna jediná byla ta správná. Jaká? Ta, která říkala, že tohle je přesně to, co chci. Chci být s ním, jen s ním.

Nadzvedl jsem si ho výš, abych si na chvíli uvolnil jednu ruku, kterou jsem poté otevřel dveře, které nám stáli v cestě. Došel jsem k posteli, na kterou jsem Castiela opatrně položil. Oči mu zářily stejně jako při našem prvním polibku. Všechny ty vzpomínky se zase vracely zpátky. Jakmile si mě přitáhl blíž a začal mi sundavat triko, věděl jsem, že tohodle chlapa už odejít nenechám. Když mi sundal triko, přišla řada na mně. Začal jsem mu trpělivě rozepínat košili, to mě ovšem po chvíli přišlo jako věčnost, a proto jsem rychlým pohybem košili roztrhl. Knoflíky létaly všude kolem, to nevadilo ani jednomu z nás, protože jsme pokračovali dál. Při každém pohybu jsme stále nepřerušovali kontakt. Jeho rty byly stále na mých. Jeho ruce sjely až k mým kalhotám, které rozepl jako nic. Vzal mě do ruky, kterou poté začal pohybovat nahoru a dolu. Ležel stále na zádech, čehož jsem využil. Rozepl jsem mu kalhoty, které jsem mu shrnul až ke kolenům. Rozhodně jsem nebyl jediný, kdo byl natěšený.

,,Máš.." nemusel to ani dopovědět, věděl jsem přesně, co má na mysli.

Sáhl jsem do kapsy od kalhot, které ležely vedle mě. Vytáhl jsem z nich kondom, který jsem si shodou okolností stihl dát do kapsy v tom momentu, kdy mě Cas táhl z auta. Castiel si ho ihned vzal. Poprvé za celou dobu se posadil, aby mi ho mohl nasadit. Za boky jsem si ho stáhl na klín. Chytl mě kolem krku. Chvíli mě sledoval, potom se zase vrátil k mým rtům a já začal. Začal jsem opatrně, pomalu. Celou dobu jsem si všímal Castielovo horkého dechu na mém krku. Castiel se stále pohyboval nahoru a dolu. Stále jsme přidávali na tempu. Ztratil jsem pojem o čase. Zabloudil jsem do myšlenek, ze kterých mě vyrušil Castielovo hlas.

,,D-..Deane."

Viděl jsem na něm, že už mu moc nezbývá. Pohybovali jsme se zase o něco rychleji, když už jsem věděl, že budu.

,,Deane..já.."

,,Casi.."

Prišlo mi, že jsem chvíli úplně vypnul, protože jediné, co si pamatuju je Castielův hlas křičící mé jméno. Když jsem přišel ke smyslům, Castiel byl stále v mém klíně. Držel mě kolem krku, hlavu měl položenou na mém ramenu, na kterém těžce oddechoval.

Jen jedna věta mohla vyjádřit celou situaci, která se právě stala - nejlepší moment v mém životě.

Společně jsme se svalili na matraci, na které jsme pár minut beze slova oddechovali. Po chvíli jsem se podíval na Castiela, který ležel na zádech. Usnul. Vzal jsem peřinu, která byla na druhém konci postele a přikryl ho s ní. Chtěl jsem si zase lehnout, ale místo toho jsem sáhl po kalhotách a vytáhl z nich mobil. Ani jsem nebyl překvapený když jsem na zářící obrazovce uviděl tři zmeškané hovory a šest zpráv od Charlie. Pomalu jsem procházel jednu za druhou když jsem došel k té poslední, která byla pár minut stará.

Musím odejít, vrátíš se za klukama?

Sledoval jsem obrazovku netušíc, co odepsat.

Nemůžu přece odejít.

Měnil jsem pohled z obrazovky na Castiela.

Nemůžu přece odejít..

Rozklikl jsem klávesnici a začal psát zprávu.

- Oni to zvládnou sami.

Za chvíli přišla odpověd.

Dobře, jak myslíš. Jinak tipuju dobře, že vedle něj právě teď ležíš, co?

Usmál jsem se, ale už jsem neodepsal.

Otočil jsem se směrem ke Castielovi, který už spokojeně spal. Přitáhl jsem ho k sobě blíž. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jak je nádherný a jaké mám štěstí, poté jsem usnul.

-

*Castiel*

Otevřel jsem oči. Čekal jsem, že bude ležet vedle mě, ale nebyl tam. Rozhlédl jsem se po místnosti. S malou nadějí jsem doufal, že ho někde spatřím, ale opravdu tu nebyl. Promnul jsem si oči jestli dobře vidím.

Co jsem si vůbec myslel..

Těžce jsem vstal z postele. Bezmyšlenkovitě jsem sebral triko, které leželo na peřině. Se zabořeným pohledem jsem vyšel ze dvěří, které jsem otevřel. Narazil jsem do něčeho silného. Zvedl jsem pohled a zjistil, že to je Dean. Kdo jiný, že..

,,Proč se pokaždé musíme srazit," řekl s úsměvem na tváři.

,,Myslel jsem, že jsi odešel," řekl jsem, zatímco jsem mu koukal do očí.

,,Tak to jsi myslel špatně, nikdy bych tě tu nenechal sám, obzvlášť po takové noci," řekl s mrknutím.

,,A teď šup zpátky do postele!" Nepochopeně jsem se na něj podíval.

,,Šup."

Otočil jsem se k němu zády a zamířil zpátky do postele. Až když jsem si sedl, uviděl jsem, že v ruce drží kafe a nějaké jídlo.

,,Vzbudil jsem se dřív a řekl jsem si, že toho aspoň využiju.."

"Až když jsem odešel, došlo mi, že jsem si nandal jen mikinu a triko tu nechal," ukázal na mě a já si poprvé všiml, že mám na sobě jeho triko.

Sledoval jsem ho, jak si pomalu sedá vedle mě. Podával mi kafe, což jsem zaregistroval až déle, poněvadž jsem nemohl odtrhnout pohled od jeho obličeje.

Všechny ty pocity, které tu byly dřív, se vracely. Byly dokonce silnější než před tím.

,,Co tak koukáš?" zeptal se s tím jeho úžasným úsměvem na tváři.

,,Já jenom, že tě neskutečně miluju," sotva jsem to dořekl, naklonil se a políbil mě.

,,Já tebe přece taky."

-

Jestli jste to dočetli do konce, gratuluju! Musím říct, že to je fakt špatně napsaný, ale prostě jinak to nedám no. Taky musím říct, že se omlouvám za čekání, ale tyhle poslední dny jsem vážně neměla čas. Taky jsem se složila na bratrově vojenské přísaze, která mě fakt dorazila. Jinak děkuju za všechny komentáře co píšete, vážně mi pokaždé zlepší náladu. A taky vám přikládám gif, kterej mě poslední dobou drží nad vodou, protože to finále nás ve čtvrtek dorazí.😄👆