Pouto přátelství ✔

Deane?

Furt to je stejné i po dvou letech. Seděli jsme v zaparkované Impale.

,,Cítím se zase na osmnáct," řekl jsem s úsměvem.

,,Já se taky cejtím na osmnáct."

,,To si ještě počkáš brácho," protočil na mě oči, poté nastalo ticho.

,,Jdem?" zeptal se nedočkavě.

,,No jo," řekl jsem tiše.

Vystoupili jsme z auta. Nikdy jsem neviděl Andyho tak šťastného jen kvůli škole. Ano, je to šprt, ale tohle je jiné. Chyběl mu domov, náš opravdový domov.

Zastavil jsem se před vchodem. Pohlédl jsem na lavičky, na kterých jsem s Charlie, Bennym, Alexem a Mattem trávil většinu času. Teď tam seděli kluci, teda pokud se jim dalo říkat kluci.

,,Tak už pojď," vyhrkl na mě Andy. Chytl mě za rukáv, aby mě mohl dotáhnout do budovy.

Ta chodba a vůbec celý interiér byl furt stejný. Procházeli jsme jí pár sekund, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem zahlédl pár známých tváří, které byli tehdy úplně nové. Došli jsme do ředitelny.

,,Doufám, že tě nějak nepohorším," šeptl jsem Andymu do ucha, zatímco ťukal na dveře. Ze začátku jsem to myslel jako srandu, ale až teď mi začalo docházet, že by to tak mohlo být. V tuhle chvíli jsem byl rád, že jsem si ráno vzal sako místo plánovaného starého trička.

Vešli jsme dovnitř. Ředitelem byl stále Hill. Jakmile mě uviděl, rozsvítily se mu oči.

,,Pan Winchester!" zavolal. Vstal a podal mi ruku. Ihned jsem jí přijmul.

,,Zdravím."

,,Rád vás zase vidím," bylo to divné, dřív mi tykal, ale teď? Vykal mi. Cítil jsem se díky tomu o pět let starší.

,,Já vás taky," ani jsem nelhal, chybělo mi to tu.

,,Tohle je Andrew, můj bratr," odstoupil jsem, aby se na něj mohl podívat.

,,Vím, už mám pro vás ty papíry, jen potřebuju podpis," podal mi popisku. Podepsal jsem nejmíň šest papírů, když promluvil znova.

,,Oficiálně tě vítám na naší škole," podal Andymu ruku, ten jí jen nejistě přijmul. Poté nás poslal pryč.

Andy odešel jako první, já se ještě zastavil, abych si zavázal tkaničku. Když jsem si jí zavázal, bezmyšlenkovitě jsem vyrazil ze dveří. Koukal jsem do země.

Ucítil jsem naráz. Zase jsem někoho srazil..

Ani jsem se neohlédl. Začal jsem sbírat věci, které ta osoba upustila.

,,Moc se oml-.." jakmile jsem zvedl pohled, zatajil se mi dech.

V tu chvíli mi srdce začalo bušit jak o závod. Vteřinu za vteřinou bušilo rychleji a rychleji, silněji a silněji.

Castiel

,,Deane?" projel mě pohledem od nohou až k hlavě.

,,Co ty tady?" klepal se mu hlas, poznal jsem to.

,,Já-..já tu bydlím," v tu chvíli jsem věděl, že jsem v průšvihu.

Furt to tu bylo, ty pocity, emoce, které vždy nastaly, když jsem ho uviděl.

Nejde to vysvětlit, nikdy to nešlo. Ten pocit, když jsem se mu pokaždé zadíval do očí, ten pocit když jsem uslyšel jeho hlas a mé tělo pohltila husí kůže, ten pocit když jsem uviděl ten jeho úžasný úsměv.. moje srdce se pokaždé zastavilo a také pokaždé zastaví, protože ty pocity tady budou navždy.