Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•4- ,,Podej mi ručník, je za tebou."

,,Co tu děláš?" páni, šel rovnou k věci. Musela jsem trochu zaklonit hlavu, abych se mu podívala do očí. Byl to docela pěknej kus. Byl o hlavu vyšší než já, široký ramena, nehrbil se, tetování na krku, Patience, a určitě i na jiných místech. Jela jsem výš. Plný srdíčkový rty, pěknej nos, karamelový oči, vlasy lehce nagelovaný dozadu.

Když jsem skončila s obhlídkou, měl na tváři drzý klukovský úšklebek. Boží dílo? Jo, ten kluk byl boží dílo. Najednou ke mně vykročil a já se lekla a ucukla. Zase má ten drzý úsměv, zavrčelo podvědomí. Podíval se na mé rty. Proč se mi sakra podíval na rty?

,,Jsem Justin," vztyčil ke mně ruku ,,Justin McCann Bieber." ruku jsem přijala a stiskla.

,,Já... já tady bydlím." vyhrkla jsem.

,,Pání. Těší mě, Já tady bydlím. Docela neobvyklý jméno, máš nějakou přezdí..." skočila jsem mu do řeči.

,,Ale ne, odpovídala jsem na tvou první otázku. Jinak se jmenuju Isabella Strewdownová." taky si mě prohlídl, zasmál se a ruku nepouštěl. Pulzovala elektřinou a já ji už chtěla pustit.

Justin McCann Bieber. McCann... To jméno mi něco říká. Už jsem ho určitě někde slyšela.

Začala jsem být lehce nervózní, jak jeho oči putovaly po mém těle. Mé oblečení se skládalo z uplých světle modrých džínů, bílého tílka a džínové bundy. Znovu se mi podíval do očí. Žádný úsměv. Jeho pohled byl vážný, až jsem se začala bát. Koukal na mě jako na kořist, nebo jako na oběť. Ten kluk je divný. S někým telefonoval, mluvil o zbraních a jeho pohled je najednou tak... bezcitný.

,,Takže, jak jsi myslela to, že tady bydlíš?" založil si ruce na hrudi a povýšeně na mě koukl.

,,Normálně. Řekli mi, že na mé koleji nezbylo místo a že tento apartmán je zcela volný." řekla jsem a on se zamračil.

,,Mně řekli to samé." odfrkl si.

,,Vadí ti to snad? Chtěl jsi tu bejt sám?" mírně jsem na něj vyjela. ,,Já tu byla první, takže se nikam přemisťovat nehodlám." Dodala jsem.

,,Mám na to své důvody." řekl chladně a přešel k oknu.

,,Chci ten pravý pokoj." promluvil po chvíli. Vždyť ani neví, jak vypadá zevnitř.

,,Proč?" uvolnila jsem jednu nohu a přenesla váhu na pravý bok.

,,Protože je na jih a nebude tam tolik svítit slunce. A ty asi budeš chtít na okně pěstovat nějaký kytičky, ne? Evoluční bioložku bych netipoval na pokoj plný stínů a tmy."

Jak sakra ví, co studuju?

,,S pěstováním a sázením kytek nemám nic společného! A jak k sakru víš, co budu studovat? Budeš právník, nemáš číst myšlenky." protočila jsem očima a čekala na logické vysvětlení.

,,Ježiš, má superschopnost je jiná, než čtení myšlenek. Mnohem lepší." pozvedl jeden koutek do úšklebku poté, co si oblízl rty a já úplně viděla ty vášnivé jiskřičky v jeho očích.

,,Dokážu věci, které tě přimějou na mě nikdy nezapomenout. Nadosmrti by sis pamatovala moje jméno, protože bys ho vzdychala tak často, že by se ti vrylo do paměti." řekl naprosto klidným tónem a mně před očima náhle proběhlo nespočet situací, při kterých jsem vzdychala jeho jméno. Bylo to až moc intenzivní.