Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•76- ,,Chci ukončit studium"

o tři týdny později

Tři dlouhé týdny. Tři týdny chodím do školy, bydlím tu sama a pomalu ale jistě umírám. Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu závislá na prvním klukovi, kterého potkám a do kterého se zamiluju.

Právě dneska jsem si řekla, že to déle trpět nebudu. Myslíte si správně. Justin se neozval. Ani jednou. Ani jednou jedinkrát. Telefonát, esemeska, holubice s pergamenem, nic. A já už nemám víc sílu jen sedět a nic nedělat. Ve škole se vůbec nesoustředím. Mám špatné známky. Stejně tu nemám žádné jiné přátele. Nemá to cenu. Život bez Justina nemá cenu.

Po svém přemýšlení na cestě do bytu jsem konečně došla "domů". Klíčky jsem jako každý den hodila do misky na botníku a zula si boty. Tak jako každý den, i dnes se mi začly před očima objevovat všechny možné vzpomínky, které jsem tu s Just... Neříkej jeho jméno. Promiň, promiň.

Takže tak jako každý den, i dnes se mi začly před očima objevovat všechny možné vzpomínky, které jsem tu s ním zažila. Nemyslete si, že jsem se přes to třeba přenesla a žiju jinej život, nebo tak něco, protože fakt ne. Tak to nefunguje, pokud někoho opravdu milujete. Tak to funguje pouze, když jste toho člověka doopravdy nemilovali a byli jste s ním třeba jen kvůli sexu, popularitě, nebo penězům.

Jako každý den i nyní následovala emotivní chvilka brečení v jeho posteli, která trvá průměrně tak deset minut. Dýchám jeho vůni, kterou zadržuje jeho peřina a mé slzy dopadají a zůstávají na jeho polštáři.

Zvoní telefon.

Počkat. Telefon? Žeby se ozval? Rozběhla jsem se do obýváku a zběsile hledala svůj mobil.

Další kousek mého srdce odumřel, když jsem si naivně myslela, že se na obrazovce objeví jeho jméno. Ale ono se neobjevilo. Opět mi začal nepříjemně tíhnout hrudník. Proto jsem se rozhodla, že už to déle trpět nebudu.

Přijmula jsem hovor a odhodlaně se zvedla.

,,Ahoj" řekla jsem.

,,Ahoj, Bell. Víš. Já... já bych se ti chtěla moc omluvit za... "

,,To nemusíš, Cami. Měla jsi tak nějak pravdu. Nechci už to moc rozebírat, nebo se k tomu vracet. Přenesla jsem se přes to," lžeš ,,nezlobím se na tebe" vydechla jsem a mezitím přemýšlela nad tím, co všechno musím udělat po ukončení hovoru. Nyní jsem se jen procházela po bytě tam a zpátky, protože nedokážu jen tak sedět a telefonovat.

,,To jsem ráda, že se nezlobíš. Já jsem o tebe měla jen strach. A co škola? Jak se máš?"

,,Hele teď není asi úplně nejlepší doba na vysvětlování a vyprávění mého času stráveného tady. Nic totiž není normální jako bývalo a já teď řeším pár... jak to říct... důležitých věcí. Až se všechno dá do normálu, dám ti vědět" snažila jsem se hovor urychlit, protože Camila by byla schopná povídat si celé hodiny a hodiny.

,,Jasně. Tak pozdravuj Justina a až budeš mít někdy volno, zavolej. Opatruj se, Bell. Mám tě ráda. Pa" Hmm. Pozdravuj ho. No jasně.

,,Pa" bylo jediné, na co jsem se zmohla a hovor ukončila. Tak fajn. Není čas, ztrácet čas. Musím se dát dohromady. Takhle to dál nejde, jestli chci udělat to, co udělám. S mírným úsměvem a konečně jinými myšlenkami jsem položila telefon na sedačku a zavřela se v koupelně. Po týdnu jsem si opět dopřála dlouhou příjemnou sprchu a umyla si i vlasy. Usušila jsem se ručníkem a nakonec jsem si z něj udělala turban na hlavu. Nahá jsem vyšla z koupelny a šla do mého pokoje pro oblečení. Jsem tu sama, tak co. Navíc tu mám už tři týdny úplně zatažené závěsy a svítím všude světly.

Oblékla jsem se, vyfénovala jsem si vlasy a popadla jsem telefon a klíče. Není času na zbyt. Musím si pohnout.

Všude jsem povypínala světla a zamkla jsem. Svůj unavený obličej a kruhy pod očima jsem skryla pod kapucí a se sklopenou hlavou jsem si to mířila ke svému cíli. Hlavní budově.

•••

,,Dále" tichý hlas byl slyšet za dveřmi, a tak jsem si dovolila dveře otevřít a vstoupit. Sundala jsem si kapuci a pokusila se o vřelý úsměv.

,,Dobrý den, slečna Strewdownová, že? Isabella?" usmála se na mě ředitelka Harvardu, Cathrine Faust.

,,Ano, jsem to já. Dobrý den. Paní ředitelko, něco bych od Vás potřebovala"

,,Ven s tím, Isabello. Jsem tu pro Vás"

,,Nevím, jestli je to úplně možné, ale je to důležité"

,,Jistě. Jsem Vám k dispozici, jak jsem řekla. Co pro Vás mohu udělat? Nebo jak vám mohu pomoci?" usmála se na mě ředitelka a znovu se posadila ke svému velkému stolu. Pokynula mi na jednu ze dvou židlí. Já přikývla a posadila se.

,,Chci ukončit studium" řekla jsem a Cathrine zmizel úsměv z tváře.

,,Ehm. Jste si jistá, slečno? Určitě k tomu máte nějaký důvod" Cathrine si propletla prsty a lokty se opřela o stůl. Přemýšlela.

,,Mám takový dojem, že skoro před měsícem zde ukončil své studium pan McCann Bieber. Vídala jsem vás dva spolu. Mohu se zeptat, jestli své studium ukončujete kvůli němu?" mlčela jsem.

,,Dobrá. Víte. Nebudu Vás nutit, pokud již studovat nechcete. Ale měla jste skvělou příležitost a musím se přiznat, že jsem byla doslova šokována Vašimi výsledky. Viděla jsem ve Vás velkou budoucnost. Takže mě bude osobně mrzet, pokud odejdete, ale rozhodnutí je vcela na Vás" pokusila se o malý úsměv a já začla přemýšlet. Má pravdu. Má to vůbec cenu?

Votes prosím <3