Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•86- ,,Ach jo, já tě tak moc miluju"

Byla tu tma a nešlo vidět na krok. Proto jsem se přitiskla ke zdi a chvíli vyčkávala, než ve tmě začnu trochu vidět. Po chvíli jsem se rozkoukala a všimla si dlouhé chodby. Dlouhé, plesnivé a zatuchlé chodby. V pravo na konci byly dveře. Jedny jediné. Ozývaly se z nich hlasy. Nerozumněla jsem co říkaly, ale čajový dýchanek tam rozhodně nebyl. Vlastně jsem úplně zpanikařila, protože nevím, co teď budu dělat. Co bych teď měla dělat?

Rozešla jsem se pomalu chodbou a hlasy byly slyšet lépe a lépe. Najednou se ozvala rána a křik. Rozběhla jsem se. Bezhlavě a rychle. Zastavila jsem se těsně u dveří a přitiskla k nim ucho. Byl slyšet Justinův naštvaný hlas, a pak ještě něčí hlasy, ale ty jsem neznala. Znovu se ozvala rána a Justinův bolestný výkřik. Srdce mi bušilo ohromnou rychlostí a v té chvíli se strachem stáhlo a oběh mé krve se na chvíli zastavil. To způsobilo husí kůži po celém mém těle.

Co mám dělat? Ruce se mi třásly a až potom jsem si vzpomněla, že mám zbraň. Pohlédla jsem na ni a nabila ji. Naštvaně jsem zkrčila obočí a nadechla se. Jestli tam Justinovi ubližují, a on se nemůže bránit, tak jsou mrtví. Otevřela jsem dveře a spatřila tři muže. Jeden z nich byl Justin. Nepříjemně se mi stáhl žaludek, když jsem spatřila Justina, ležícího na zemi a muže, jak na něm sedí a mlátí ho. Druhý cizí a zároveň poslední muž postával opodál a jen je pozoroval. Smál se a něco říkal svému parťákovi. Musíš mu pomoct, Bell, ozvalo se po dlouhé době mé podvědomí. Jenže jak? No sama ho nepřepereš. Tak. Tak použij tu zbraň, vyzvalo mě podvědomí a já se zasekla. Nemám moc času, za chvíli si všimnou mé přítomnosti. Ale když jsem viděla zakrváceného Justina, kterému docházely síly, mé tělo zachvátila jiná emoce. Vztek.

Bezmyšlenkovitě jsem zmáčkla spoušť a doufala, že se trefím. Místnost zachvátilo hrobové ticho poté, co se mrtvé tělo toho muže zkácelo na zem vedle Justina.

,,Panebože" zašeptala jsem a celé mé tělo se začalo třást. Vážně jsem ho zabila. Já jsem ho zabila. To není možné. To nejde.

,,Bell?" řekl šokovaně Justin, když mě spatřil. Muž co na něm seděl se na mě taky otočil.

,,Co tady děláš, ty děvko?" zasyčel na mě. Musela jsem jednat rychle. Nebudu riskovat. Teď bych totiž mohla trefit i Justina a to nepřichází v úvahu.

,,Přišla jsem ti zabít parťáka, neviděl's?" řekla jsem posměšně. Ten muž zavrčel.

,,Ehm, sakra. To byl poslední náboj" vyhrkla jsem vystrašeně a pohlédla na svou zbraň. On se se smíchem zvedl z Justina. Nechal ho vyčerpaného ležet na zemi a rozešel se ke mě.

,,Tak teď bude dvojitá zábava" uchechtl se a vytáhl nůž. Rozmáchl se jím ke mě a myslím, že mě řízl do ruky, protože mě začla nepříjemně štípat, ale snažila jsem se to nevnímat. Můj cíl je on. Jeho smrt.

,,To bych neřekla" zavrčela jsem na něj a v rychlosti nabila zbraň. Vystřelila jsem pro jistotu dvakrát a zavřela oči. Po chvíli jsem je znovu otevřela oči a zbraň mi vypadla z rukou. Dvě mrtvá těla ležela na zemi v kaluži krve. Vytřeštila jsem oči a svezla se na kolena. Z očí mi začly téct slzy. Já jsem je vážně zabila.

,,Bell" řekl opatrně Justin a já k němu trhla pohledem. Držel se za bok.

,,Justine" zašeptala jsem a pokusila se postavit na nohy. Ovšem to nešlo.

,,Justine. Justine, Justine" opakovala jsem pořád dokola a po čtyřech jsem se dostala až k němu. Otřela jsem si slzy z tváří a opřela jsem se o zeď. Pokusila se znovu postavit na nohy.

Tentokrát už to šlo, ale musela jsem se přidržovat. Natáhla jsem ruku k Justinovi.

,,Notak, postav se. Musíš" řekla jsem rozhodně a on se pokusil postavit. Zasyčel a zkřivil obličej do bolestné grimasy, ale nakonec se taky opřel o zeď.

,,Bell" nezmohl se na nic víc a vtáhl mě do objetí. Opřel se zády o zeď a nehodlal mě pouštět.

,,Justine, já jsem je zabila" brečela jsem mu do bundy.

,,Pšš. Zachránila's mě. Děkuju" zašeptal a vjel mi rukou do vlasů. Tiskla jsem se k němu a vdechovala jeho vůni. Tu reálnou. Tu, kterou voní jeho tělo. Nosem jsem se třela o jeho krk a cítila i jeho výraznou kolínskou. Opravdový on. Stojí přede mnou. Takhle jsem si to sice nepředstavovala, ale už ho nenechám odejít.

,,Je ti jasné, že teď už mi nezdrhneš?" pohrozila jsem mu a on se uchechtl.

,,Ani mě nenapadne, slečno Strewdownová" zasmál se a odtáhl se ode mě. Zvedla jsem hlavu a okamžitě se zhrozila.

,,Panebože, Justine. Vždyť krvácíš. Máš rozrthlé obočí a natrhlý ret. Musíme do nemocnice. Postřelili tě?" začla jsem panikařit.

,,Nikam nejdu, dokud mi nedáš konečně pusu" zašeptal.

,,Nedám. Pojď. Musíme do nemocnice"

,,Ale dáš" otočil nás a přitiskl mě ke zdi. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla do jeho očí. Zářily v nich jiskřičky štěstí a to mě donutilo se mu poddat. Omotala jsem si ruce kolem jeho krku a přitiskla si ho k sobě. Jakmile mě po dlouhém měsíci konečně políbil, vybouchlo v mém břiše tisíce motýlků a podbřišek mi příjemně pulzoval. Pořád ho miluju. Nic mě nedonutí se ho vzdát.

Po chvíli se probojoval jazykem do mých úst a já ho zatahala za vlasy. Na to nesouhlasně zavrčel a přitiskl se víc na mě. Hned na to ovšem sykl od bolesti a odtáhl se.

,,Vidíš! Poslouchej, co ti říkám" řekla jsem.

,,Do nemocnicééé" zasmála jsem se se vztyčeným prstem k nebi a rozběhla se ke dveřím.

,,Ach jo, já tě tak moc miluju" slyšela jsem Justina, jak se směje. To už jsem už ovšem otevírala dveře.

,,Co s nima?" řekla jsem se strachem, když jsem se otočila k Justinovi.

,,Nic. Tady se to neřeší" uchechtl se. Pokroutila jsem nad ním hlavou a dala si jeho ruku kolem ramen, abych ho podpírala.

Nějaké pěkné komentáře <3